„Volunteers needed“ aneb Jak to chodí s dobrovolnictvím v Anglii

Chcete-li dobrovolně pomáhat v neziskových organizacích v Anglii, stáváte se velice žádanými. Na tyto bohulibé aktivity jsou v této zemi (a předpokládám, že i v dalších „západních“ zemích) připraveni a masivně je podporují, vybízejí k pomoci vlastní obyvatele a nepohrdnou ani cizinci. Mluvím z vlastní zkušenosti. Letos jsem podruhé navštívila svoji rodinu, která přes léto přebývá na farmě nedaleko Cambridge. A napadlo mě: „Co tak poznat lépe – osobně - anglosaskou mentalitu? Třeba přes dobrovolnictví?“ Věděla jsem, že nedaleko farmy je domov pro staré a nemocné osoby. Mohu nabídnout činnost, se kterou mám zkušenosti. Vyhledala jsem webové stránky a napsala zdvořilou žádost mailem. Bohužel žádná odpověď, tedy znovu mail, pak telefonát. „Pokud jste při dobrovolnictví v kontaktu se starými, nemocnými lidmi nebo dětmi, je nutné mít povolení naší země. Vyřizuje se přímo v místě, trvá několik týdnů a stojí padesát liber,“ zaznělo z telefonního sluchátka. Tak s tím jsem nepočítala, v Anglii budu necelých čtrnáct dnů a vydávat tolik peněz se mi taky nechtělo.

Uspěla jsem u British Heart Foundation

Tak znovu na web a hledání, speciální web pro dobrovolníky „Do it“ nabídl v Cambridgi několik možností i bez zmiňovaného povolení. Převážně pomoc v charitních obchůdcích s výtěžkem pro různé nadace, vaření pro postižené lidi při farnostech. Zkusila jsem oslovit „charity shops“ britské nadace pro léčbu nemocných se srdcem a Červeného kříže a farnost sv. Pavla. Vyšlo to u „British Heart Foundation“, s manažerkou Terezou Oxford jsem se domluvila hned na pondělí ráno. „Ještě vytisknout adresu a mapku, ať moc nebloudím.“ Burleigh street jsem našla celkem snadno, s troškou obav jsem vstoupila do dveří obchůdku s červeným srdcem a zářivým nadpisem „British Heart Foundation“. „Co mě tady asi čeká?“ Nahlásila jsem se paní u pokladny, ta mě dovedla do místnosti za prodejnou, kde bylo rušno. Bylo tu už několik dobrovolníků, což jsem rozpoznala později. „Hi Jana, it is great to have you here!“ Přivítala mě s nepředstíraným nadšením Ema, kolegyně manažerky obchodu Terezy.

Formuláře, formuláře, formuláře

„Nejdříve musíme vyřídit několik nutných formalit,“ omlouvala se předem, „a pak se hned můžeš pustit do práce.“ Tedy jsem v rychlosti prolistovala katalog s informacemi o nadaci, která funguje už od roku 1961 a pomáhá léčit nemoci srdce a vyvíjet nové metody léčby. Pročetla instrukce o bezpečnosti práce, požární ochraně, ochraně životního prostřední (trošku jsem si připadala jako doma – v elektrárněJ). S Emou jsme společně vyplnily formulář, ve kterém bylo nutné udat mé osobní údaje, předpokládanou dobu práce (dny a čas), mé bydliště v Anglii a kontakt na osobu, které mohou v případě potřeby zavolat. Pak mě Ema představila ostatním dobrovolníkům, provedla po obchodě a místnosti, kde se třídí darované předměty a oblečení. „Můžeš přebírat dary, vždy zapsat, samozřejmě zdvořile poděkovat, pak roztřídit, označit oblečení etiketou se správnou velikostí a kódem, pověsit na ramínko nebo dát do police, „žehlit“ oblečení parním strojem,“ sype to ze sebe Ema a při tom mě provází obchodem a představuje ostatním dobrovolníkům. Snažím se chytat každé slovo, ale není to jednoduché, má angličtina není excelentní a Ema toho chce hodně stihnout. „No co……. když nebudu vědět, zeptám se,“ uklidňuji sama sebe. „Dále je možné po nacenění zařazovat oblečení do obchodu, vždy jednou za čas projít obchod a seřadit a urovnat oblečení.“ Káva, čaj a výborné anglické sušenky byly zdarma, dostala jsem proplacené i jízdné z farmy do Cambridge.

Z kapek se slévá moře

Mohla jsem přijít a odejít kdykoliv, ale bylo třeba to říci manažerce obchodu a zapsat do docházkové knihy. Během týdne jsem byla společně s ostatními dobrovolníky oslovovaná nejen svým jménem, ale i dalšími zdrobnělinami jako „honey“, „darling“, „love“. Naše práce byla skutečně potřebná a oceňovaná. Kromě nových přátel, dobrého pocitu z pomoci, jsem si odvezla i pěkné vzpomínky na krásné univerzitní město a strávený čas s rodinou. Nevím, kdy se dostaneme v naší republice v otázce dobrovolnictví na úroveň podobnou Velké Británii. Ale věřím, že se z kapek slévá moře, tedy k systému dobrovolnictví přispíváme i my, někdy i průkopnickou, dobrovolnickou prací našich zaměstnanců.

Jana Štefánková