Vladimír Pokorný: V Heřmanicích byla škola a hospoda, to stačilo

Je sobota 28. května a u elektrárny se sešly stovky rodáků z Heřmanic, Skryjí a Lipňan.

„Tady v tom blátě jsme si hrávali,“ ukazuje na starou fotografii a dodává: „a tyto husy jsou naše.“  Vladimír odešel z Heřmanic v 16 letech, oženil se do Slavětic a teď bydlí v Hrotovicích. Bratr zemřel, ale sestra žije a bydlí v Rouchovanech. „Zůstali jsme tady v regionu. Když se Heřmanice bouraly, naši si postavili v Rouchovanech dům. Dnes budeme hodně vzpomínat, jsou to ale smíšené pocity. Člověk si už zvykl, ale když vidím ty fotky, no, co vám mám vyprávět. Těším se, že uvidím své známé. Podívejte, tohle náš dům,“ ukazuje na fotce heřmanickou kapličku, u ní břízy a za nimi jejich rodný dům. „Ty břízy vysazoval náš otec,“ doplňuje sestra. Je vidět, jak se jim lehce lesknou oči. Usmívají se však a se zápalem vyprávějí své zážitky z dětství.  „Sem jezdil na prázdniny senátor Jonáš, celé prázdniny jsme si spoluhráli,“ pokračuje Vladimír ve vyprávění. Měli statek, kozy, husy, králíky. „Tenkrát na vesnici byly krávy, koně, kačeny.“ Ukazuje mi cestu, kudy se chodilo do hospody na pivo. V Heřmanicích byla hospoda a škola. „To stačilo. Bylo tam asi padesát čísel, z toho dvacet obyvatelných. Tady je dům, kde bydlel myslivec, jako jediný měl ještě doškovou střechu.“ Od první do páté třídy jsme chodili do školy v Heřmanicích, na druhý stupeň jsme jezdili do Rouchovan. „A tady to je Šabatův dům. Označili ho za kulaka a umučili. Jeho žena v tom domě pak bydlela sama,“ vzpomíná Vladimír a dodává, že už je to všechno hrozně dávno. „Ani dnes nevíme, co bude.  S námi, ani s pátým blokem. Je to složitá doba,“ říká, ale přesto v jeho hlase není slyšet zklamání, spíše jen konstatování. Společně se sestrou a manželkou odchází pozdravit své známé.

Eva Fruhwirtová