Vietnam uvažuje o výstavbě jaderné elektrárny

Devadasátimilionová populace Vietnamu roste, mládne a hladoví po energii. Mezi tzv. „newcomers“, jak IAEA nazývá země, které zamýšlejí postavit první jaderku, však má výsadní postavení - Národní shromáždění již napevno rozhodlo roku 2009 o tom, že země se vydá jaderně-energetickou cestou. Mise, které jsem měla tu čest se na pozvání IAEA zúčastnit, tedy byla trochu specifická.Vietnam vyrábí větší část své elektřiny pomocí uhlí a plynu, což není ani ekologické ani ekonomické. Vládnoucí komunistická strana a vláda tedy rozhodly, že alespoň 10 % národního energetického mixu má do roku 2030 vyrábět jaderná energetika, konkrétně nově postavených 15 000 MW. Zda se jim tento ambiciózní cíl podaří, je otázka, jisté ale je, že studie proveditelnosti na první 4 bloky jsou v plném proudu a smlouvy o smlouvách budoucích se podepisují jak v Rusku, tak v Japonsku. První dva tisícimegawattové bloky se mají stavět 10 km jižně a druhé dva 10 km severně od města Cam Ranh. Na první si brousí zuby ruský dodavatel nabízející osvědčené tlakovodní „tisícovky“, na druhé dva se připravuje japonský dodavatel varných reaktorů. Výstavbu organizuje a nové reaktory bude provozovat státní energetická společnost EVN, největší energetická společnost v zemi, provozující jak několik desítek elektráren, tak podstatnou část distribuční sítě.

Workshop o jaderné komunikaci

Workshop o jaderné komunikaci pořádalo Ministerstvo vědy a techniky, ve spolupráci s Národním výborem provincie Ninh Thuan, kam budou obě elektrárny patřit. Pozváno bylo asi 60 účastníků: zástupci Ministerstva vědy a techniky, Ministerstva školství, národního regulátora, jaderného výzkumného ústavu, členů Národního výboru provincie, vietnamské televize a dalších hlavních médií, energetické společnosti EVN a mnoho dalších komunikátorů jak z lokality, tak z daleké Hanoje. Bylo velmi těžké přednášet pro tak nesourodou skupinu s různými zájmy a s různým povědomím nejen o komunikaci, ale i o jaderné vědě a technice jako takové. Důležité osobnosti z ministerstev potřebovaly slyšet vznešenou teorii o kultuře jaderné bezpečnosti, začínající komunikátoři z Národního výboru se příliš neorientovali ani v jaderné energetice. A novináři kladli své obvyklé otázky: „Jaký je nejhorší možný scénář vývoje jaderné energetiky? Jakou největší krizi jste řešili u vás?“ (Nutno podotknout, že média jsou ve vlastnictví a řízena státem.) Akce trochu trpěla tím, že byla pojatá jako položka nařízená stranou a vládou, kterou je potřeba odškrtnout jako splněnou, a více jako vzájemná prezentace jednotlivých zúčastněných vietnamských organizací, než jako výcvikový seminář jaderné komunikace.

Zkušenosti z České republiky

Jako lektoři jsme se zúčastnili tři – Brenda Pagannone z Itálie, která prezentovala tu „vyšší politiku“, tedy dokumenty a regule IAEA, Chris King z USA, který se dělil o zkušenosti INPO, svazu provozovatelů jaderných elektráren USA (americká obdoba WANO), a já, která jsem mohla nabídnout praktické zkušenosti z komunikace při výstavbě Temelína, z denní komunikace se školami a mladými lidmi a z našich informačních center. Mise byla komplikovaná tím, že většina účastníků neuměla anglicky, a vše se zdlouhavě překládalo. O přestávkách se mi ale dařilo konverzovat i česky, protože dva z energetiků studovali na Západočeské univerzitě v Plzni a vzpomínali na svá studentská léta v Čechách.

Pořadatelé nás také odvezli na místo první připravované elektrárny Phuoc Dinh. Než zde stihl proběhnout geologický průzkum, rozšířila se jim na lokalitu vesnice pěstitelů vína a chovatelů krabů. Největší komunikační problém tedy nyní mají s přesídlením asi 3000 lidí o půl kilometru dále. Bylo to téma, ke kterému se v diskusi stále vraceli – musejí stěhovat i ty kraby, vinice, i hřbitov, na kterém ve zdejší kultuře velmi lpí, apod. Do všeho navíc vstoupila v r. 2011 událost ve Fukušimě, jejímž výsledkem bylo přepracování projektu a posunutí stavby o jedenáct metrů výše nad mořskou hladinu, než bylo plánováno. Geologické a seismické podmínky se hodnotí podle japonských standardů.

Postřehy z workshopu

Vietnam by měl ve vlastním zájmu přepracovat jaderný zákon a statut národního regulátora. Dnes totiž jejich úřad pro jadernou bezpečnost patří pod ministerstvo vědy a techniky, které je hlavním propagátorem jaderné energetiky – není tedy vnímán jako nezávislý.

Rusové i Japonci se velmi angažují. V Rusku v Obninsku dnes studuje jadernou specializaci 200 vietnamských studentů, první se již začnou vracet domů a zapojí se do přípravy jaderného zdroje. Japonsko organizuje školení v komunikaci a zve vlivné osobnosti z regionu na exkurze do Japonska. Obě země nabízejí překlady svých informačních materiálů a modely svých informačních center. Rusko bude Vietnamu na stavbu jaderky půjčovat peníze.

Povědomost veřejnosti o jaderné energetice zhusta končí u atomové bomby. Nemají žádnou představu, jaké by mohli mít z umístění jaderky ve své lokalitě benefity. Tvrdí to Národní výbor, ale přesně to neví nikdo, protože se nedělají reprezentativní průzkumy mínění. Greenpeace a další importované protijaderné aktivity nemají žádný vliv, protože skoro nikdo neumí anglicky a tak jim nerozumí. Všichni obyvatelé z lokality by se měli vystřídat na exkurzích k experimentálnímu reaktoru. Ministerstvo vědy a techniky vydalo brožurku se základní informací o jaderné energetice. Snaží se dělat různé výstavy ve formě potištěných panelů – vzpomínám na naše začátky s jadernou komunikací před více než dvaceti lety….

Svaz provozovatelů jaderných elektráren USA INPO má zajímavý program kultury bezpečnosti. Ze všech dokumentů a činností „vyzobali“ způsoby zajištění bezpečnosti a sjednotili to do jednoho souhrnného materiálu (mám na ukázku, ale je na to copyright!). U elektrárny pořádají akci zvanou Safe Day. Každé oddělení si připraví vlastní stánek, v němž ztvární, jak se právě u nich dbá na bezpečnost. Bývá to velmi navštěvováno veřejností a médii, veřejnost hlasuje, čí stánek je nejlepší, apod. INPO spolupracuje s Nuclear Energy Institutem na podpoře studentů, kteří chtějí studovat jádro. Do roku 2000 býval souhlas veřejnosti s jádrem 43 – 51 %, pak se cíleně zaměřili na intenzivní komunikaci s lokalitami elektráren. Dnes je souhlas s jádrem 68 – 70 %, v lokalitách JE až 86 %. Jaderná energetika vyrábí ze všech velkých zdrojů v USA nejlevnější elektřinu. Právě jsou ve výstavbě 4 nové bloky a mnoho dalších je v plánu.

Zasedání amerického regulátora Nuclear Regulatory Commission jsou veřejná, přístupná na webu. (http://video.nrc.gov/).

Nuclear Power Institute v Texasu udělal společný projekt s místními univerzitami a dalšími průmyslovými podniky na podporu náboru. Moc si to pochvalují, protože místo 4 různých projektů každého z partnerů mají jeden, čímž ušetří a využijí synergie, a nábor pro technické obory je pak studenty vnímán intenzivněji a věrohodněji.

Hlavní vietnamská energetická společnost EVN byla založena 1994, vlastní 68 % všech kapacit v zemi (27 vodních, 7 uhelných, 3 ropné, 7 CCS elektráren). Oddělení připravující výstavbu JE má 104 zaměstnanců, v r. 2020 jich budou potřebovat 2000. Začnou stavět ubytovny pro stavitele, grandiózní moderní sídliště pro budoucí manažery elektrárny a veliké informační centrum v Cam Ranh. V budoucnu budou ale informační centra u elektráren. O to, aby šla mládež studovat jaderné obory, se bude starat ministerstvo školství. Zatím dělají pod vedením Rosatomu soutěže pro děti a na hanojské univerzitě otevřeli informační centrum – kopii takového, jaké staví Rosatom v Rusku.

VAEA, Vietnamská atomová agentura, dostane od vlády 250 miliard dongů (250 mil. Kč) na 10 let na jadernou komunikaci. Nejsem si jistá, jestli se nám podařilo je přesvědčit, že je potřeba vytvořit komunikační plán, identifikovat cílové skupiny a systematicky s nimi pracovat, a že komunikace není totéž jako jednosměrné informování…

 

Marie Dufková