Vendula Měrková: Netušila jsem, že sport mě může živit

Vendula je dvojnásobnou mistryní republiky s KP Brno, jednou s tímto týmem vyhrála domácí pohár. S Prostějovem vyhrála Český pohár, s Olomoucí byla na třetím místě v extralize. V sezóně 2010 – 2011 získala stříbro v německém poháru a bronz v bundeslize. Mezi její záliby patří hra na piáno, nakupování a sledování filmů.

Kdy jste začala hrát volejbal? Kdo Vás k němu přivedl?

Nejsem si jistá, od kterých let to mám počítat. Do volejbalu jsem začala chodit asi v osmi letech, ale bylo to spíš takové házení balonu přes síť a chytání. Nepamatuji si ten zlom, kdy se tomu dalo začít říkat volejbal, ale určitě už to bylo ve věku patnácti let, kdy jsem poprvé přestoupila a to do volejbalového klubu KP Brno, kde mě všechno kompletně přeučili. A kdo mě k tomu přivedl? Asi za to můžou sestry, protože se třikrát do týdne vytratily z domu a mě nebylo jasné, kam pořád chodí a proč já nemůžu taky. Potom jsem začala chodit taky a zůstala u toho. Dostala jsem pak jiného trenéra Pavla Obra, který se mi věnoval. Chtěla bych mu za to touto cestou za všechno poděkovat.

Kdo je vaším sportovním vzorem?

Asi vás zklamu, ale žádný nemám. Až do patnácti let jsem ani nevěděla, že sport mě může jednou živit. Ani jsem moc nevěděla o vyšších soutěžích. Všechno se najednou objevilo při mém prvním přestupu do VK KP Brno.

Děláte ještě nějaký jiný sport?

V sezoně určitě ne. Je to hlavně kvůli tomu, že na to není čas a mnohdy i síla. Taky je tu riziko zranění. Jinak po sezoně máte nějaký ten čas na zotavení bolístek a celkový odpočinek, ale ten taky netrvá celou dobu volna. Musíte se aspoň trošku udržovat v kondici, protože když máte začít od nuly, tak to hodně bolí.

Jaký je vlastně váš největší úspěch? Který osobně řadíte mezi své nejúspěšnější?

Když vezmu kolektivní úspěchy, tak to určitě budou veškeré medaile, které jsem kdy získala, ale nejvíce si cením z loňské „stříbrné“ sezony 2010-2011 v německém poháru a bronzu v lize. Je to dáno tím, že na těchto dvou jsem se podílela vlastním úsilím. Ty předchozí jsem získala hlavně díky tomu, že jsem byla v týmu. Jinak co se týče individuálního úspěchu - letos jsem byla vyhlášena za Top score hráčku. Ale samozřejmě by se tohle nestalo, kdybych nebyla v družstvu, v jakém jsem byla. Ohromné dík za to patří všem, jak hráčkám, tak trenérovi, asistentům a vedení klubu. Bez nich by to nešlo.

Jaké největší rozdíly vidíte mezi českou a německou ligou?

Největší rozdíly? V Německu se teď úroveň ligy zvedá, protože začíná přicházet více kvalitních hráček. Máte jistotu, že vše, co je ve smlouvě, splní. Od některých hráček jsem slyšela, že výplatu viděly první tři měsíce a potom už nic. V Německu se tohle asi nestane, protože když nemůže zaplatit klub, mají to ještě jinak pojištěné. Ale to by se musely stát velké věci, aby odešli sponzoři a tohle všechno se potom stalo. Myslím, že další rozdíl je v družstvech. Tady může hrát každý vyrovnaně s kýmkoliv. Hlavně rozhodují maličkosti.

Jak si nejlépe odpočinete, co plánujte na prázdniny?

Tak samozřejmě nic neděláním (úsměv). Jinak potkávat různé lidi, které nemám možnost vidět přes sezonu a povídat si s nimi o všem možném. A co plánuji? Neplánuji. V Suhlu mě to odnaučili. Většinou, když mělo být volno, udělala jsem si nějaký plán, no a ten se potom zrušil. I to volno, asi pětkrát se to celé překopalo, až z toho bylo volno na poslední chvíli… Ale přece jen jeden malý plán mám. Poslední týden v červenci se u nás v Náměšti konají Folkové prázdniny, kde už nějaký ten rok sedím v informačním centru, tak doufám, že to vyjde i letos.

Máte raději dovolenou v České republice nebo v zahraničí? Kde jste byla nejdál?

Obě dovolené mají něco do sebe, ale u mě asi vede to zahraničí. Písek, moře, pláž a relax. Letos jsem měla jet s kamarádkou do Chorvatska, ale udělala jsem tu chybu, že jsem to plánovala. Nejdál jsem byla v Baku, ale to bylo opět s VfB 91 Suhl, kde jsme hráli vyzývací pohár.

Vaše nejoblíbenější jídlo?

To je jednoduchá odpověď - určitě špagety s máslem a cukrem.

Máte nějaký veselý zážitek s týmem?

Nevím, jestli je veselý, ale můj první měsíc v Suhlu byl lehce komický. Moje znalost němčiny byla na úrovni pokročilého začátečníka,ještě ke všemu jsem ji nepoužívala asi tak čtyři roky a s angličtinou jsem na tom byla trošku lépe. A ještě ke všemu šest Srbek a jedna Chorvatka, které se mnou odmítaly se komunikovat jinak než srbsky. Teď už se tomu jen směji, ale ten začátek byl opravdu šílený. Ještě se nám stalo, že málem s námi na letišti nepustili trenéra do Izraele. Na letišti zjistil, že mu pas vyprší za dva měsíce a, abyste tam mohli cestovat, potřebujete platnost minimálně šest měsíců. Vše dopadlo dobře, trenér odcestoval a stejné problémy nastaly i na cestě zpět. Ale po půl hodině ho opět pustili a vrátil se s námi do Německa.

Jaký byste si chtěla splnit „nesportovní“ sen?

Určitě bych chtěla cestovat. Většina lidí si myslí, že už jsem toho ze světa viděla hodně. Třeba letos jsme hodně cestovali, ale co jsem viděla, byla hala, hotel a cesta mezi nimi. Takže moje odpověď je vždy stejná: hotel i halu měli moc hezkou a cesta z letiště taky ušla. To cestování většinou zabere čtyři až pět dní, z toho máte dva dny na cestu, den na aklimatizaci a jeden trénink a potom samotný zápas. Toho času na nějaké poznávání moc není a většinou to je i zakázané. Takže určitě bych chtěla cestovat a mít možnost se i trošku po daném místě porozhlédnout.

 

Děkuji Vám za rozhovor a přeji Vám hodně sportovních úspěchů!

Michal Blažek

 

Fotografie ze zápasů:

http://www.dynamics-suhl.de/monsterblog/nggallery/page-6022/album-25/gallery-271/