Václav Postránecký: Vinaři jsou podle mě básníci…

Pane Postránecký, co vás sem do Višňového přivedlo?

Mě sem přivedli moji přátelé z Vinné galerie, se kterými jsme odhalovali sochu Jana Nepomuckého v Mikulově. Byla zrenovována s jejich přispěním a tento bohulibý čin, alespoň tak mi to bylo řečeno, se sluší oslavit a je dobré poděkovat všem zúčastněným. A to se děje právě tady ve Višňovém v Adámkově vinařství. Takže jsem tu vlastně pracovně.

Jste členem Řádu rytířů vína, jakým způsobem jste se do řádu rytířů dostal?

Ještě jsem se rytířem nestal, ale byl jsem ustanoven jako čekatel, a tak čekám, čekám už dva roky a nevím, čeho se dočkám, ale čekám trpělivě.

Co musíte prokázat, abyste se stal rytířem?

Stát se rytířem vína neznamená, že se jím stanu po určitém množství vypitého vína. Musím prokázat, že vínu rozumím, a to především, jak má být regulérně a efektivně užíváno. Šíření osvěty o víně a zkulturnění konzumace vína je pravou náplní rytířstva. Víno by nemělo sloužit k tomu, že by se jím měl člověk polévat nebo díky němu padat na zem. Víno je cestou od člověka k člověku, víno je inspirace, pobídka, ale i zadostiučinění, je úlevou a určitým spočinutím.  Jenom hlupák je alkoholik.  Pouze osvícený člověk může pít alkohol bez projevu vulgárního alkoholika.

Inspirovalo vás víno?

Dneska?

Ne, celkově v životě.

Všechno vám neřeknu, protože nevěřím, že byste si to nechala pro sebe. Ale mnohdy právě když sledujete rozjařené lidi, spokojené a provázané jednoho s druhým, to je na tom to nejpěknější. Víno jako solitér je urážka. Víno je podaná a napřažená ruka, je nepřetržitou  inspirací.  A pokud považujete tyhle věci za cenné, tak je vyhledáváte.

Jaké víno máte rád?

Já už jsem stařeckou fázi překonal. Projevovala se tak, že jsem měl zádumčivé myšlenky a pil červené víno, teď už pijeme s manželkou bílé víno. Nejsme zádumčiví, jsme veselí, plní energie. Takže si myslím, že jsme to nešťastné stáří nechali za sebou.

Teď mi dovolte otázky ze soukromí. Jak znáte svoji manželku, která tu sedí s námi? Jaké víno má ráda vaše paní a jak dlouho jste spolu?

Moje manželka nefavorizuje žádnou značku. Má ráda vína spíše plná, s větším procentem zbytkového cukru. Moje žena má ráda vína voňavá. Myslím, že jsem se moc dobře oženil, byl to kauf, byla to výhra. Já totiž mohu kupovat ta nejdražší vína, protože Helenka málo vypije, stačí jí čtyři deci. Je pravda, že profesoru Šamánkovi by udělala radost, kdyby vypila jen dvě deci.

Paní Postránecká, jak vás tedy manžel dobře zná? Je pravdivá jeho odpověď?

Je to pravda, mám ráda bílé polosuché víno, trochu sladší. A na tu otázku, jak dlouho jsme spolu, odpovídám 45 let.

Václav Postránecký: To není pravda. Jsme spolu 47 let. Dva roky jsme spolu chodili, a to by mi upřela ta nejlepší léta ☺.

Vrátil jste se do oblasti, kde se natáčely Bobule. Vzpomínáte si na to, když jste dostal nabídku na tento film, jak jste ji přijal nebo co pro vás znamenala?

V 17 letech jsem přišel na Moravu, a to už jsem opakoval mockrát, že  všechny důležité věci jsem se naučil na moravský způsob. Vlastně jsa rozeným Pražákem, žiju jako Moravák. Navíc jsem si vzal Moravanku, takže umím víc písniček moravských než českých. Chutná mi moravská kuchyně, takže pro mě informace, že bych měl hrát vinaře, byla potěšující. Vinaře považuji za znamenité lidi a velice si jich vážím. I toho chudáka, který víno nějak zpacká, si vážím, protože povím vám, ten věčný zápas o chuť vína …Na tom všem je nejkrásnější, že si potom ten vinař ty svoje octy pije sám a trestá se tím, že to líp nešlo. To je na všech vinařích krásné. Vinaři jsou sorta lidí sama pro sebe, podle mě to jsou básníci.

Když už hovoříte o Moravě a moravské kuchyni, víte jaký je rozdíl mezi moravským a českým zelím?

Jejda, o to jsem se hádal mnohokrát, hlavně s Brňákama, samozřejmě hájili moravské zelí. Ale my doma jíme zelí na český způsob - bez mouky, celé rodině to vyhovuje. Ale je pravda, že když přijedeme na Moravu, rád si dám moravské zelí. Helenka dělá výborné české červené zelí ke kachnám nebo jiným tvorům.

Letos na podzim budete mít životní jubileum, a proto se vrátím ještě do vašeho dětství.

Tak daleko? 

Jako malé dítě jste hrál divadlo, jaká byla vaše první role?

Ne, já jsem vůbec nehrál, já jsem účinkoval. Hraním by se to určitě nedalo nazvat.

Jaká tedy byla vaše první úloha, ve které jste účinkoval?

Tak to bylo v rozhlase. Úlohou byl nenapravitelný recidivista. Dost komplikované zadání pro ani ne šestileté dítě. Byl to oříšek, vytvořit tak složitý charakter, jednalo se, jak už jsem řekl, o nenapravitelného recidivistu, syčáka Smolíčka pacholíčka. Jelena se zlatými parohy mluvil Otomar Korbelář, tak to bylo moje první účinkování…

A když se dostanu tedy k vašemu jubileu, je nějaké přísloví nebo pravidlo, kterého se držíte ve svém životě?

Mark Twain: Dej každému dni příležitost, aby se mohl stát tím nejkrásnějším dnem v tvém životě.

 

Děkuji za rozhovor a přeji vám, abyste se již v letošním roce stal rytířem vína, aby vás víno nadále inspirovalo a bylo pokračováním  cesty člověka k člověku…

Alena Hostašová