V Grónsku jsme velmi ocenili moskytiéry, říká Jan Medlík

Grónsko je pro mě trochu netypická země. Po pravdě mě nikdy nenapadlo, že bych tam mohla jet. Kolik dní jste tam strávili vy?
Původně jsme tam chtěli strávit asi dva týdny, ale nakonec se nám výlet protáhl na více než dvacet dní, protože do Grónska létá minimum leteckých společností, a když jsme se rozhodli, že se vrátíme domů (s již zakoupenou letenkou na daný termín), aerolinky nás nechtěly na palubu přijmout. Musel jsem dokonce kontaktovat své nadřízené, aby věděli, že mi zpět do České republiky žádný spoj zkrátka neletí.

Jak tento problém vyvstal a jak jste jej řešili?
Zásadním problémem bylo to, že se letecké společnosti vyplatilo zaplatit nám refundace namísto toho, aby nás dopravila domů. Aerolinie, se kterými jsme cestovali, totiž začaly fungovat velmi krátce před naším odletem, takže s nimi létalo jen minimum pasažérů. A vypravit let s pár cestujícími se z pochopitelných důvodů prostě nevyplatí. Tato zkušenost nás vyškolila k poznání, že do takto odlehlých destinací je dobré využít zavedené dopravce, i když jejich letenka je dvojnásobně drahá.

Je v Grónsku opravdu taková zima, jako si představujeme?
Grónsko jako takové je země několika druhů počasí. Od krásného přímořského připomínající pláže Irska či Velké Británie přes tundru s keři (v Grónsku je prakticky nulový počet vzrostlých stromů) a arktickou písečnou poušť až po zemi stálého ledu s teplotou kolem -40 °C. Po celou dobu našeho pobytu bylo velice pěkně. Teploty se pohybovaly kolem sedmnácti stupňů, v noci, pokud se při polárním dnu šeru kolem 2. hodiny v noci dá říkat noc, pak klesaly asi k sedmi stupňům, takže nás zima nijak moc netrápila. Daleko nepříjemnější byl neustálý vítr vanoucí od ledovce nad vyhřáté moře, který v Grónsku nese jemný písek a prach, který má člověk úplně všude a ve všem.

Měli jste s sebou stan, takže v hotelích či penzionech jste asi nespali...
V této severské zemi se dá spát v hotelích pouze ve městech, kterých je v Grónsku všeho všudy asi osm, je však velice zajímavé, že tamější obyvatelé nemohou vlastnit půdu. Veškeré pozemky totiž spravuje grónská autonomní vláda. Pro turistu to znamená, že si může stan postavit prakticky kdekoli. Přespávali jsme buď ve stanu, nebo v záchytných turistických boudách, v nichž se nacházelo základní vybavení v podobě stůl, židle a pryčna.

Proč jste si vybrali právě Grónsko? Příliš památek tam není. Jaký byl smysl vaší cesty?
Grónsko je navštěvováno pro svoji zatím nezničenou a divokou přírodu. Během našeho pobytu jsme absolvovali sto mil dlouhý pochod, nazvaný Arctic Circle Trail. Naši cestu jsme začali ve velrybářském městě Sisimiut, kde jsme si prohlédli skanzen s původními domy a s výstavou života tamních lidí. Odtud jsme pak putovali divokou krajinou pěšky do 100 mil vzdáleného města Kangerlussuaq (což je bývalá základna USA z dob studené války a mezinárodní letiště, které jako jediné umožňuje přistát větším letadlům v Grónsku). Z Kangerlussuaqu jsme poté vyrazili také k jednomu z největších grónských jazyků (morén) pevninského ledovce.

Doprovázel vás na vašich cestách nějaký průvodce?
Ne, ne. Naším jediným průvodcem byla kniha, mapa a kompas.

A nebáli jste se?
V Grónsku se vlastně prakticky ani není čeho bát. Kriminalita je tam prakticky nulová, takže když si postavíte stan a na několik dní odejdete, tak si můžete být jisti, že jej na stejném místě a v neporušeném stavu po návratu opět najdete. Důvodem k obavám pak, v letních měsících, nejsou ani žádná divoká zvířata. Zahlédli jsme pouze pižmoně, soby, králíky či zajíce, ale to rozhodně nebylo nic nebezpečného. Jen nás trochu mrzelo, že jsme ani jednou neviděli polární lišku.

Potkali jste během svého putování také nějaké grónské obyvatele?
Většina z nich pochopitelně pobývá především v tamějších městech, takže v průběhu našich cest přírodou jsme denně potkali maximálně tak pět až sedm turistů a to byli spíše cizinci. Obecně můžeme říci, že Gróňané mají velký sklon k obezitě, prakticky jsme zde neviděli jediného hubeného domorodce. Jejich nadváha je způsobena fyziologicky, kdy jejich tělo není schopno zpracovat pevninskou stravu, a to především cukr (na který je zde obrovské clo). Původní obyvatelé taktéž a provozují minimum zábavních volnočasových aktivit, i když můžete se zde potkat ultramarotonce, kteří jdou denně 50 km, či 80leté Gróňanky, co se šly jen tak projít. Volný čas v Grónsku plyne úplně jinak a není svázán hektickým způsobem života Evropana, volný čas se zde hodně vyplňuje lovem či rybolovem.

Čím se vůbec obyvatelé Grónska v současnosti živí?
Původní obyvatelé jsou buď rybáři, nebo lovci, přičemž pro Evropana je zajímavé, že grónští lovci mohou na vnitrostátních linkách na palubu letadla s puškou. Pilotovi musí odevzdat pouze náboje a závěr zbraně. Mnozí Gróňané pracují také v letecké dopravě na letištích (což je vlastně jediný dopravní prostředek v Grónsku), státních službách a v cestovním ruchu. V poslední době pak přibývá i odborníků, kteří na území Grónska hledají ložiska nerostných surovin.

Co vás na tomto kousku světa nejvíce okouzlilo?
To je hodně těžká otázka. Nejhezčí asi byl pocit, když jsem se mohl projít po pevninském ledovci, který se táhl od obzoru k obzoru, kdy led křupal jinak než na zamrzlém rybníce či naší horské pláni. Co se týče dalších zajímavostí (nepříjemností), musím zmínit komáry, kteří nás během našich cest neustále pronásledovali. Je to zvláštní, ale i v Grónsku jsme velmi ocenili, že jsme s sebou měli moskytiéry, standardně používané v tropickém pralese. A to, dle místních obyvatel, jsme prý ještě měli štěstí, protože v jiných částech roku tamější obyvatele trápí další a mnohem nepříjemnější druhy hmyzu, kdy ani moskytiéra a nejúčinnější repelent nepomohou. Při našem pochodu jsme si také zkrátili cestu tím, že jsme na vypůjčených kánoích přepluli asi dvacet kilometrů po vodní hladině. Tehdy jsme se také trochu báli, protože jsme projížděli i místy, kde byla poměrně veliká hloubka a ke břehu daleko. Věděli jsme, že v takto studené vodě dokáže člověk plavat maximálně sedm minut a při ztrátě vybavení s vědomím, že k nejbližší civilizaci či telefonnímu signálu je to skoro tři dny chůze... No, nebyl to příjemný pocit, ale naštěstí jsme všechno ustáli bez potíží. Zkrátka, byly to nádherné týdny a já skutečně nevím, jaký nejkrásnější zážitek bych vybral.

 

Ptala se Eva Fruhwirtová