Přibýt by k nim mohly ještě Velká Británie, Maďarsko a Litva. Většina projektů však bojuje s nemalými problémy. Dokonce i ty, které jsou teprve na papíře.

Jaderná éra v Evropě je možná už za svým zenitem. Vypovídá o tom statistka, kolik reaktorů se na kontinentu v současnosti staví a kolik jich je v plánu. Celkem vzniká šest bloků ve čtyřech elektrárnách a stejný počet reaktorů se i připravuje. Většina staveb má mnohaletá zpoždění a náklady několikanásobně převýšily původní rozpočet. Vyplývá to z analýzy serveru Oenergetice.cz.

Čísla zarazí hlavně ve srovnání se zlatou érou v osmdesátých letech. V rekordním roce 1984 bylo podle Světové zprávy o stavu jaderného průmyslu (World Nuclear Industry Status Report) na kontinentu uvedeno do provozu 15 bloků. O rok později to bylo 13, mezi nimi i první blok jaderné elektrárny Dukovany. A ještě v devadesátých letech startoval v Evropě každý rok aspoň jeden nový blok.

Se začátkem milénia však výstavba téměř ustala. Štěpnou reakci ve zcela novém rektoru naposledy energetici spustili v roce 2007 na druhém bloku elektrárny Cernavodă v Rumunsku. Od té doby nepřibyl žádný, i když podle původních plánů měly elektřinu vyrábět minimálně čtyři další bloky. Jejich zprovoznění se však několikrát odsunulo.

Nejnovější reaktor vzniká na Slovensku

Pokud bude dodržen dosavadní harmonogram - což je vzhledem mnoha předchozím odkladům a nedořešenému financování velmi nejisté - stane se v letech 2017 a 2018 nejnovější jadernou elektrárnou druhý a čtvrtý blok slovenských Mochovců. Jejich výstavba přitom začala už v roce 1987, kvůli nedostatku peněz však byly práce později pozastaveny a až v roce 2008 je znovu rozjel nový vlastník Slovenských elektráren italská společnost Enel.

Pro Enel se však ukázaly být Mochovce prokletím. Původní termín spuštění v roce 2013 by dnes Italové raději zapomněli, stejně jako původní rozpočet 2,8 miliardy eur. Mochovce se staly dírou na peníze, zatím se počítá, že se konečný účet vyšplhá na 4,6 miliardy eur. Nově zkusí štěstí s elektrárnou holding EPH Daniela Křetínského, který se s Italy dohodl na prodeji Slovenských elektráren.

Doslova odstrašujícím příkladem pro všechny zájemce o výstavbu jaderného zdroje je však finská elektrárna Olkiluoto 3. Její spuštění je naplánováno souběžně s Mochovci. I v tomto případě se však jedná spíše o orientační termín, Finové měli totiž elektřinou z nového bloku svítit už bezmála šest let. Stejně nejisté je i to, zda se náklady zastaví na současném odhadu 8,5 miliard eur, téměř trojnásobku původní částky.

Olkiluoto se stala reputační katastrofou především pro francouzský koncern Areva a jeho tlakovodní rektory EPR, které se doposud nikde nepodařilo zprovoznit. Pověst firmy tak nezachraňuje ani stavba bloku Flamanville v domovské Francii. Také tamní zdroj měl už dávno fungovat a stát pouze třetinu z 10,5 miliardy eur, se kterými se počítá nyní.

Jedinou z evropských zemí, která má nakročeno stát se novým členem jaderného klubu, je Bělorusko. Dva bloky své první elektrárny Ostrovets začala země stavět v roce 2013. Původní termín spuštění kolem roku 2020 se zatím neposunul a ani odhadované náklady ve výši 9 miliard eur neexplodovaly do astronomické výše. Za tím může být skutečnost, že se stavbou se začalo relativně nedávno. Roli však může hrát i fakt, že režim Alexandra Lukašenka si elektrárnu přísně střeží a vstup či natáčení nezávislým médiím neumožňuje.

Na rozdíl od Evropy se v jiných částech světa jádru nadále daří. V Číně se podle Světové zprávy o stavu jaderného průmyslu v současnosti staví 24 bloků, v Rusku osm, v Indii šest, v USA pět a v Jižní Koreji čtyři.

Problémy Francouzů trápí i Brity

Zatím nevypadá příliš optimisticky ani nejbližší budoucnost jádra v Evropě. Po krachu tendru na dostavbu Temelína a odkladu českých jaderných plánů na rok 2025 je v plánu výstava šesti reaktorů v elektrárnách ve Velké Británii, Maďarsku, Finsku a Litvě.

Kde v Evropě vznikají nové jaderné zdrojeFinskou elektrárnu Olkiluoto odpůrci jádra milují. Slouží jim jako silný argument o nerentabilitě jaderných zdrojů.

Pro Česko je zřejmě nejdůležitější projekt britské elektrárny Hinkley Point C. Britská vláda totiž kývla provozovatelům elektrárny na garanci velmi štědrých výkupních cen elektřiny, což je model, o které uvažuje i Česko. Přesto není jisté, zda se elektrárna začne stavět. Na garanci výkupních cen si jednak stěžují u Evropského soudního dvora Rakušané, i přes záruky britské vlády však zůstává financování výstavby stále nejisté.

V konsorciu, které má elektrárnu postavit, má dvoutřetinovou většinu francouzská energetická společnost EdF. Fracouzká vláda však plánuje, aby polostátní společnost převzala hroutící se Arevu. Podle deníku Financial Times panuje v Británii obava, že finančně náročné převzetí výrobce jaderných rektorů ohrozí financování Hinkley Point.

Nezdar Finy neodradil. Naopak

Nejistota panuje i kolem maďarské jaderné elektrárny Paks. Kabinet premiéra Viktora Orbána zadal výstavbu v hodnotě 12,5 miliardy eur bez výběrového řízení ruské společnosti Rosatom. Zároveň ji plánuje financovat ruskými půjčkami. Takový postup je však v rozporu s evropskými předpisy, Evropská komise proto loni na podzim zahájila šetření celého postupu a je pravděpodobné, že plány Maďarů nakonec smete ze stolu.

Zkušenosti z Olkiluoto neodradily od další výstavby Finy. Elektrárna Hanhikivi by teoreticky už měla spadat to kategorie „ve výstavbě“, v polovině ledna byly v Hanhikivi slavnostně zahájeny výkopové práce. Na rozdíl od Olkiluoto nestaví tentokrát elektrárnu Areva, ale ruský Rosatom.

Posledním z nových zdrojů by se měla stát litevská elektrárna Visaginas. Její výstavbu v roce 2012 odmítli Litevci v referendu. Výsledek hlasování pro vládu však nebyl závazný. A podle Deutschlandradio litevská vláda po vypuknutí bojů na Ukrajině věří, že postoj veřejnosti by se mohl změnit a ta by mohla nový vlastní zdroj energie nezávislý na Rusku uvítat.

 

Zdroj: iDnes.cz Jan Brož