V 16 odešel bojovat za vlast. Dnes mu je 94 let. Rozhovor s generálmajorem Emilem Bočkem

Jako mladík se dal do služeb Královského britského letectva. Do rodného Brna se vrátil po válce a protože miloval motocykly, otevřel si opravnu. Kvůli tehdejšímu režimu musel podnikání pověsit na hřebík a šel pracovat do Mototechny. Po deseti letech přestoupil do Výzkumného ústavu Československé akademie věd jako soustružník. Má dvě děti, jeho vnukem je cyklista Ivo Koblasa, vicemistr světa a český paralympijský reprezentant.

Jak jste se v Anglii domlouval? Anglicky jste přeci neuměl.

Ani slovo. Když jsme jeli vlakem, tak jsem viděl nápis: Smoking a No smoking. Tak si říkám, sem se může ve smokingu a tady do tohoto kupé se může bez smokingu. No co vám budu vyprávět, anglicky jsme se nejlépe naučili od děvčat.

Do Anglie jste připluli z Francie. V Evropě zuřila válka. Vy jste byl mladý kluk. Vzpomenete si na své první dny v Británii?

Ve stanovém táboře v Británii hledalo letectvo mechaniky. Bořivoj byl skoro vyučený mechanik a zkoušky neudělal. Mě motocykly vždy zajímaly, zkoušku jsem udělal. Bylo nás celkem padesát. Odjeli jsme na čtyřměsíční mechanický výcvik. Já ještě s několika dalšími jsem tam zůstal o dva měsíce déle. Vycvičili nás na mechaniky první třídy, byli jsme rozděleni na motoráře a na drakaře. Přidělili mě k 312. skvadroně, která sídlila na letišti u Liverpoolu. Když jsem tam přijel, zjistil jsem, že se přestěhovali na jeden z ostrovů  - Man. Tak jsem sedl na loď a jel za nimi. Cestoval jsem s dvěma pytli a kufříkem, tam jsem měl osobní věci. Když jsem vystupoval, zjistil jsem, že kufr je pryč. Ukradli mi ho.

U letadel jste začínal jako mechanik. Jak jste se stal pilotem?

Byl jsem dobrý mechanik. Honza Prokop, byl to Plzeňák, mě nechtěl pustit na pilotku. Proč by se zbavoval dobrých lidí. A tak jsem mu řekl, že na letiště chodit nebudu. Ať mě pošle do Glasgow do kriminálu, nebo do pilotky. Nakonec mě poslal na pilotní výcvik. Začínal jsem na dvouplošníku Tiger moth, byly to perfektní mašiny.

Co bylo dál?

Odlétal jsem na Tiger moth asi dvanáct hodin. Pak jsme odjeli do New Yorku a pak dál do Kanady. Rychlíkem jsme jeli šest dní a šest nocí do Calgary. Létali jsme na cornelech, to byla mašina, která neměla zatahovací podvozek. Lítali jsme s anglickými i českými instruktory. Jeden z nich byl Zima. Dodnes se stýkám s jeho synem, bydlí v Olomouci. Když jsme dokončili výcvik, dostali jsme dovolenou. Vzal jsem hochy a jeli jsme do Kordiller. Pak jsem vyřídil papíry a jeli jsme do New Yorku. Ubytovali jsme se a hledali jsme českou hospodu. Dali jsme si pivo. Chtěli jsme ale nějakou hospodu, kde se tancuje. Ukázali nám ji a my jsme tam šli. No to bylo něco. Přišli jsme tam a oni na nás udělali sbírku. Každý dostal 119 dolarů. Tenkrát stál dolar dobrý oběd, dolar stála jedna košile. Takže to bylo hodně peněz. Chtěli jsme jet ještě na Niagárské vodopády a do Chicaga.  Ale dostali jsme telegram, ať přijedeme. Nalodili jsme se a vrátili se do Anglie.

Pokračovali jste ve výcviku?

Ano, čekali nás ještě dvě školy. Učili jsme se střílet na pozemní cíl a střemhlavé bombardování. V té druhé jsme už létali ve skvadroně. Dvanáct mašin odstartovala a už se píchali mraky.  Když jsme to dokončili, přidělili mě k 310. skvadroně.

Vzpomenete si na váš první „ostrý“ let?

Během jednoho týdne, co jsem nastoupil, jsme letěli do Holandska jako doprovod bombardérů. Když se nějaký pilot nevrátil, nebo se zabil, tak se to hned rozkřiklo po všech skvadronách. Učili nás, abychom se neoddělovali od skvadrony. Nechtěl jsem to schyta, oddělil jsem se a pak se přidal k bombardérům. Vrátil jsem se. 

Letadla jsou jen stroje. Zažil jste nějakou poruchu při letu?

Jednou jsem se vracel z Německa. Začala mě blikat kontrolka jako že nemám benzín. Požádal jsem o homing a oni mě nasměrovali do Bruselu. Doufal jsem, že letiště nebude obsazeno Němci. Bylo tam hlavní letiště a dvě pomocné. Když  přiletíte blízko k zemi, tak neslyšíte rádiové spojení. Přistál jsem. Odroloval jsem se, zapálil jsem cigaretu. Nikde nikdo. Říkal jsem si, že mě určitě viděli a že pro mě přijedou. Pokuřoval jsem a postupně přistálo 9 mašin. Náš velitel přistál 500 m před letištěm na břicho, prý měl poruchu motoru. Ve skutečnosti neměl benzín, ale nepřiznal to. Přijeli pak s cisternami, doplnili benzín a letělo se do Anglie. Velitel si vzal Chmelíkovou mašinu a letěli jsme. Chmelík tam zůstal. Přiletěl až později.  

Jak to bylo s vším příletem do republiky po skončení války?

Čekali jsme, až nás Rusové pustí do republiky. Odstartovalo nás 54. Vedl to plukovník Hlaďo a letěli jsme do Německa na mezipřistání. Když jsme přelétali pobřeží, plukovník řekl do rádia: Loučím se s bílými doverskými útesy. Proběhl mě mráz po zádech. Letěli jsme nízko nad Německem. Bylo vidět, jak je ta země rozbitá. V Německu jsme seděli týden. Museli jsme doplnit palivo a také nám nepřálo počasí. Pak jsme letěli do Ruzyně přes Plzeň, museli jsme mimo sovětské zóny.

Z letectva odešel Emil Boček v roce 1946.

 

Eva Fruhwirtová