Už v pěti letech jsem byl jiný než moji vrstevníci, říká Kamil Ahmadie

Vaše příjmení je hodně netypické. Jaký je jeho původ?

Můj tatínek je Libanonec, takže příjmení mám přirozeně po něm.

Pocházíte z hudební rodiny, nebo jste ve vašem klanu prvním hudebníkem?

Táta sice má velice dobrý hudební sluch, takže po něm jsem jistě nějaké vlohy zdědil, ale jinak rodiče ani nikdo z širšího příbuzenstva na žádný nástroj nikdy nehrál.

Jaká tedy byla vaše cesta ke hře na klavír?

Hraji asi od pěti let, kdy jsem začal chodit do základní umělecké školy. Už tehdy jsem byl možná trošku jiný, než moji vrstevníci, protože v podstatě už v době, kdy jsem s klavírem začínal, jsem věděl, že právě tohle je činnost, kterou chci dělat celý život. A nemýlil jsem se. Zatím mě hraní v životě ani na okamžik nezačalo nudit.

Hra na klavír jistě vůbec není jednoduchá. Jak často cvičíte?

To se hodně těžko počítá. Zastávám názor, že je důležité hraní trénovat co nejefektivněji a nikoli co nejdéle. Ale když se například blíží nějaké vystoupení nebo soutěž, tak musím cvičit třeba i čtyři pět hodin denně. Já osobně však nejsem typ člověka, který by dovedl hrát třeba půl dne v kuse.

A jaké skladby hrajete nejraději?

Mými nejoblíbenějšími autory jsou například Chopin či Rachmaninov, ale velice rád hraji i Johanna Sebastiana Bacha, o jehož dílech se velmi často říká, že jsou pro klavíristy velmi náročná.

Máte za sebou už celou řadu soutěží a vystoupení a dosáhl jste mnoha úspěchů. Jakých si ceníte nejvíce?

Nejvíce mě asi potěšil můj úspěch na soutěži v Mnichově, kde byla obrovská konkurence a já jsem ani ve snu nedoufal, že bych tam mohl uspět. Všichni mí soupeři totiž byli starší i mnohem zkušenější.

Hrajete také na jiné hudební nástroje nebo pouze na klavír?

Ne, ne. Žádný další nástroj mě už tolik neoslovil. Říká se, že naučit se hrát na klavír je mimořádně náročně, a proto je jen málo hudebníků, kteří ovládají hru ještě na další nástroj.

Asi se mnou budete souhlasit, že vážná hudba není mezi mladými lidmi příliš populární. Vnímáte to také tak?

To je určitě pravda. Podle mě se k ní člověk musí řekněme propracovat. Pokud se to však povede, tak můžete vážnou hudbu poslouchat třeba osm hodin denně a ani na okamžik vás nebude nudit. Otázkou však zůstává, jak k ní přivést také mladé lidi. Ale myslím, že to je asi úkol nás hudebníků.

Co děláte, když nesedíte u klavíru?

Jsem takový romantický typ, takže velmi často chodím na procházky do přírody. A taky poměrně hodně čtu.

Jakou knihu máte právě rozečtenou?

Miluji detektivky. Před nedávnem jsem si velice oblíbil díla Larse Keplera, která jsou mimořádně zajímavá a napínavá.

 

Ptala se Eva Fruhwirtová