Stanislav Motl: Nabíjí mě dobrý a inspirující člověk

JE ROVNĚŽ SCÉNÁRISTOU ŘADY FILMOVÝCH DOKUMENTŮ. V MINULOSTI ZÍSKAL ŘADU ZAHRANIČNÍCH PRESTIŽNÍCH CEN. JDE NAPŘÍKLAD O CELOSVĚTOVOU SOUTĚŽ V LONDÝNĚ, KDY SE V ROCE 2010 STAL PRVNÍM ČECHEM, KTERÝ ZÍSKAL CENU THE AIB INTERNATIONAL MEDIA EXCELENCE AWARDS – POVAŽOVANOU ZA ROZHLASOVÉHO ČI TELEVIZNÍHO OSCARA. NAPSAL 21 KNIH.
K JEHO ZNÁMÝM AKTIVITÁM PATŘÍ I PŘEDNÁŠKY – U NÁS, ALE TAKÉ V ZAHRANIČÍ – KTERÝCH MÁ NĚKOLIK DESÍTEK ROČNĚ.

Pane Motle, ve svém životě jste toho hodně zažil, vykonával jste a doposud vykonáváte řadu profesí jako například novinář, reportér, redaktor, spisovatel, ale také scénárista nebo pedagog. Dá se říct, že vším, čím jste byl, byl jste rád?

Dá se říci, že ano. I tak si ale nejvíce si cením toho, že jsem třeba také fáral na šachtě, dělal horského nosiče, přidavače u zedníků, roznášel poštu, točil pivo, pekl chléb či pomáhal kácet stromy v lese.
 
Jak vzpomínáte na vaše působení ve válečných konfliktech? Jak Vás to „zasáhlo“, ovlivnilo v dalším životě?

Situace, které tam prožijete, se ve vás hluboce zakoření. Leckdy vás tohle všechno i dost změní. Díváte se pak na svět jinýma očima, umíte oddělovat to, co je pro vás podstatné či nepodstatné. Pokud tedy máte v sobě dostatek citu, soucitu, empatie. Zažil jsem všechno možné – letecké bombardování, jindy jsem se ocitl uprostřed přestřelky, pak jsem se třeba ocitl v těsné blízkosti epicentra atentátu, který měl na svědomí fanatický kluk, jemuž nebylo ještě ani dvacet roků. Válku, jako každý soudný člověk, samozřejmě nenávidím, na druhé straně, to je ten neustálý rozpor, cítíte touhu zprostředkovat okolnímu světu to, co se děje, cítíte povinnost pomocí svých reportáží, dokumentů, teď to řeknu trochu vznešeně, burcovat svědomí okolního světa.
 
Hodně svého času věnujete historii, napsal jste spoustu knih převážně z období druhé světové války. Co vás na válečné historii přitahuje?

Historie druhé světové války je plná tajemství. A tato tajemství budou vzrušovat ještě desítky let. Měl jsem to štěstí, že jsem už jako kluk potkával lidi, kteří měli za sebou nacistické koncentráky, věznice, prošli bojišti nejrůznějších front. Rád jsem jim naslouchal. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, že jsem jejich vzpomínky, ještě jako školák, začal zapisovat. Samozřejmě s vědomím těch, kterým jsem naslouchal. Později jsem si na brigádách vydělal na první magnetofon a začal si ta vyprávění, opět se souhlasem těch protagonistů, nahrávat. Abych pak začal rekonstruovat jejich tolik strhující příběhy. Příběhy odvahy, nezištnosti, vlastenectví. Další impuls jsem dostal po listopadu 1989. To když jsem zjistil, že naše první polistopadová vláda zrušila Vládní komisi pro stíhání nacistických válečných zločinců, přestože v této době žily, a zdaleka nejenom v Německu, stovky lidí, kteří v letech 1938-1945 na našem území vraždili, případně dávali k vraždám pokyn. Na pátrání po stále ještě žijících zločincích naše země rezignovala. Nechápal jsem to. Zvláště když v té době padla železná opona. Vždyť za šest roků zahynulo více než 300 000 Čechoslováků, což je, v porovnání s počtem obyvatel, opravdu strašlivé číslo. A drtivá většina těchto lidí byla nacisty umučena, zavražděna. Začal jsem tedy tyto lidi, vrahy, na vlastní pěst, hledat. S nemalou podporou mého tehdejšího zaměstnavatele TV Nova. Výrazně mi pomáhali i někteří představitelé justice Spolkové republiky Německo.  Postupně se mi podařilo objevit 15 skutečných vrahů, případně lidí, kteří se na vraždách přímo i nepřímo podíleli. Díky pomoci některých německých kolegů, německých právníků, se dva z nich ocitli na lavici obžalovaných. U nás to však vcelku, až na dvě či tři výjimky, nikoho nezajímalo. Mám na mysli odpovědné orgány justice. Natočil jsem na to téma řadu televizních dokumentů a napsal několik knih.

K historii Třebíče a jeho rodáka Antonína Kaliny se pojí nedávno objevená skutečnost, že právě Antonín Kalina zachránil za 2. světové války 1 300 židovských dětí před jistou smrtí. Vám se podařilo tuto skutečnost vypátrat a napsat i natočit příběh tohoto českého vězně. Jak jste se o něm dozvěděl?

Úplně poprvé to bylo v devadesátých letech. A sice v Izraeli, kde často pobývám. Prvně jsem se dozvěděl o neuvěřitelném hrdinství tohoto člověka. Byl jsem ohromen. Také proto, že zrovna v této době celou naší společností rezonovalo jméno – Oskar Schindler. Při respektu k Oskaru Schindlerovi, který, s velkou pomocí své manželky Emilie, pomohl zachránit více než jeden tisíc Židů – tím, že nechal tyto vězně přemístit, za pomocí úplatků a osobních kontaktů, z polského Krakova do své továrny v Brněnci nedaleko Svitav, bylo mi divné, že o Antonínu Kalinovi se u nás nemluvilo. Nemluvilo se o něm ani poté, co se u nás v centru zasloužené pozornosti ocitl Nicholas Winton, o němž historikové uvádějí, že zachránil 669 dětí – převážně židovských. Při úctě, kterou k oběma pánům mám, Antonín Kalina, na rozdíl od nich, nasazoval pro záchranu dětí každodenně svůj život. Byl vězněm koncentračního tábora Buchenwald a ve svých průvodních listinách z gestapa měl napsáno – Návrat nežádoucí. Začal jsem sbírat kamínky do různobarevné mozaiky života Antonína Kaliny. V roce 2013 jsem pak napsal knihu Děti Antonína Kaliny a zanedlouho poté jsem mohl, v produkci České televize Ostrava, natočit o Antonínu Kalinovi i hodinový televizní dokument.
 
Se zachráněným „dítětem“ A. Kaliny Naftalim Fürstem navštěvujete každoročně festival židovské kultury Šamajim v Třebíči. Letos jste přijal pozvání a společně s p. Fürstem a jeho dcerou jste navštívili také Jadernou elektrárnu Dukovany. Jak se vám na Vysočině líbilo?

Pro Vysočinu mám už mnoho let slabost. A myslím, že Ďurko, to je původní jméno pana Fürsta ještě z doby, kdy jako kluk žil na Slovensku, také. Mimochodem, Ďurko Fürst je dodnes plný dojmů, stejně jako já, z návštěvy dukovanské jaderné elektrárny. Byl to velký zážitek. V Třebíči jsme našli už před několika lety řadu dobrých přátel. Příbuzné vzpomínaného Antonína Kaliny, skvělé dámy z Městského kulturního střediska v čele s Jarkou Hanáčkovou – ta mi mimochodem vypátrala některé příbuzné Antonína Kaliny – a mnohé další. Na Vysočině jsem potkal celou řadu poctivých, přímých a schopných lidí. Nevím proč, ale nějak dobře se mi u vás dýchá.
 
Jste autorem mnoha scénářů k filmovým dokumentům, jako například Sláva a prokletí Lídy Baarové. Překvapilo Vás něco, co jste o naší známé  herečce před psaním scénáře nevěděl?

S Lídou Baarovou jsem se stýkal od roku 1990 až v podstatě do její smrti. Troufnu si říci, že jsem asi jedním z posledních lidí, kteří mohou říci, že ji opravdu dobře znali. Bohužel – její mediální obraz v této zemi neodpovídá pravdě. Vyjadřuje se o ní, a hlavně ji soudí, opravdu kdekdo. Smutné je, když o ní, samozřejmě negativně, což se dnes nosí, vypráví do médií někdo, kdo třeba tvrdí, že ji znal, ale já prokazatelně vím, že nemluví pravdu. Jinak mě Lída Baarová překvapovala v průběhu let dost často. Bylo to také hned na počátku našeho seznámení. To když jsem, ovlivněn mediálními zvěstmi o tom, jak je údajně hloupá, prvně viděl v jejím salcburském bytě její velkou knihovnu. Později jsem se mohl přesvědčit o hlubokých znalostech Lídy Baarové literatury, hlavně básníků jakými byli třeba Jaroslav Seifert, Josef Hora a další, které velmi milovala. A to nehovořím o tom, jak mě školila ve znalostech vážné hudby či baletu. Čechy bohužel zajímá spíše její tragická epizoda s Josephem Goebbelsem nebo to, jak se na konci tolik nešťastného života uchylovala k alkoholu, přitom nechávají stranou třeba to, že je to dosud jediná česká herečka, která se stala evropskou filmovou hvězdou, která dokázala po válce natáčet v italštině, němčině či španělštině, která pracovala pod Federicem Fellinim a která si vysloužila nadšené kritiky ještě v 60. letech, když v Německu, na několika divadelních scénách,  excelovala v Čapkově Věci Makropulos.
 

Od roku 2010 Vás můžeme slyšet a od nedávna také vidět na televizních obrazovkách ve Vašem autorském pořadu s názvem „Stopy, fakta, tajemství“. Kde berete náměty pro odkrývání záhadných jevů a neznámých historických souvislostí?  Pokud můžete, prozraďte nám, co nového připravujete.

Jen pro Rozhlas jsem od roku 2010 natočil už téměř 350 dílů tohoto dokumentárního cyklu. Kde beru náměty?  Na to se mně lidé ptají nejčastěji. Můj problém spočívá v tom, že do konce života už nestihnu napsat či natočit příběhy, které ke mně jakoby samy neustále přicházejí. Jsou však za tím desítky let studia, cest po světě, práce v archivech, knihovnách, včetně třeba hledání pamětníků, svědků dávných událostí. Také je tu hodně osobního odříkání – ale nestěžuji si. Tuhle cestu jsem si vybral dobrovolně. Co se týče toho, co právě připravuji, jsem v tomto směru trochu pověrčivý, takže to úplně prozradit nechci. Naznačím jen to, že právě v jedné krásné zemi natáčím filmový dokument, kterým chci vzdát hold neobyčejně statečným Čechoslovákům, včetně několika mužů a žen z Třebíče a okolí.
 
A poslední otázka pane Motle: Co máte rád a jak relaxujete, „vypínáte“?

Mám poměrně bohatý osobní život. Nabíjí mě dobrá kniha. Nabíjí mě dobrý a inspirující člověk. Nabíjí mě sport. Zážitky. Kdysi to bylo i lezení po horách, bádání v jeskyních, námořní expedice. Právě tady jsem poznal celou řadu opravdu kvalitních lidí, kteří jdou se mnou dalším životem. Dobře vědí o mých chybách, o mých nedostatcích, přesto mě stále berou takového, jaký jsem. Miluji ale také samotu. Není mi zatěžko být úplně sám třeba i několik dnů.  Svého času jsem takto například prožil řadu dní v kraji za severním polárním kruhem, severně od nádherného finského města Rovaniemi. Šest dnů jsem potkával pouze divoké soby. Navíc to bylo v čase bílých nocí. To jsou ty chvíle, které nelze vůbec popsat a které v člověku vyvolávají touhu, aby to jedinečné, co právě prožívá, zůstalo navždy s ním.