Sabina Sigmundová: Mexiko mě naprosto uchvátilo, chci se tam příští rok vrátit

Ten pomáhá lidem v různých humanitních projektech. Mimo jiné zajišťuje vzdělávací programy a kulturní výměny studentům, kteří si tak zlepší své jazykové schopnosti, navážou nová přátelství a poznají svět.

Kde se zrodil nápad, že vycestuješ do zahraničí a na tak dlouhou dobu?

Byla jsem se podívat na setkání s lidmi z Rotary Klubu v Třebíči, kde studenti prezentovali své zážitky z výměnných pobytů. Původně jsem chtěla do Ameriky nebo Austrálie, ale nakonec jsem se nadchla pro Mexiko a toužila jsem tam odletět. Na začátku jsem se bála, nevěděla jsem, do čeho jdu, ale ve výsledku jsem měla obrovské štěstí. Dostala jsem se k lidem, kteří mě přijali za svou ihned po příletu. Na letišti na mě čekala nová rodina s barevnými balónky a obrovskou tabulí, na které bylo napsáno Bienvenida Sabina. V ten okamžik jsem věděla, že mám před sebou rok, na který hned tak rychle nezapomenu.

 Jaká kritéria jsi musela pro vycestování splnit?

Určitě to byly dobré známky, dále pak jsem musela umět mluvit anglicky na úrovni, abych se tak nějak domluvila. Ovšem největší podmínkou byla touha poznat novou zemi, odlišnou kulturu a seznámit se s novými lidmi.  

V Mexiku je úředním jazykem španělština, když jsi odjížděla, do jaké míry jsi ji ovládala?

Vtipné je, že jsem neuměla španělsky skoro nic, de facto jsem zvládala jenom představit se. Zprvu jsem si myslela, že to nepůjde, ale nakonec cizí prostředí člověka donutí nejprve porozumět a pak mluvit. Španělštině jsem rozuměla po několika měsících a o Vánocích už jsem mluvila plynule.

Do jaké rodiny ses přistěhovala?

Při výměnném pobytu jsem měla možnost vystřídat celkem tři hostující rodiny, to proto, abych poznala více zvyků a mexických tradic. Nejvíc se mi líbilo asi u první rodiny, jelikož jsem s ní strávila nejdelší dobu. Moje mexická mamka byla ženou v domácnosti, náhradní taťka pracoval ve vedoucí funkci v továrně na výrobu kalhot. Rodiče měli dva syny téměř stejně staré, jako jsem já. Vzpomínám si, že hned první den mě vzali na nějaký večírek, kde jsem se seznámila s jejich kamarády. Byl to začátek, jak se patří.

Jak vypadal Tvůj běžný všední den?

Ráno na sedmou hodinu mě rodiče vozili do školy, kde jsem byla do dvou hodin odpoledne, pak následoval oběd. Odpoledne jsem měla volné pro sebe. Většinou jsem trávila čas se svými spolužáky, chodili jsme do kina, na večírky, četla jsem knížky ve španělštině nebo jsem cestovala po Mexiku a obdivovala tak jeho krásy.

Do jaké školy jsi chodila a jak Tě přijali noví spolužáci?

Navštěvovala jsem druhý ročník soukromé střední školy. V Mexiku školství funguje tak, že základní škola má deset tříd, následuje škola střední, kde jsou celkem tři ročníky, pak přichází na řadu maturita, která je podobná té naší, s obměnou toho, že studenti nemají část ústní, pouze písemnou. Z mých spolužáků jsem byla velmi mile překvapena, nepočítala jsem s tím, že mě vrstevníci přijmou doslova s otevřenou náručí. Jakmile jsem vstoupila do třídy, spolužáci se na mě vrhli a začali mě objímat a dávat polibky na tvář. Byla jsem malinko v šoku. Pak jsem zjistila, že jejich chování je naprosto normální a tento způsob komunikace je na denním pořádku.

Čím Tě Mexiko učarovalo a naopak co bys Mexičanům vytkla?

Okouzlilo mě jako takové celé. Lidé, historie, jídlo, tradice, téměř všechno bylo skvělé. Mexiko je neskutečně inspirující a pestrá země, která nabízí spoustu možností. Místní mě mile překvapili svojí otevřeností a pozitivním přístupem k životu. Zároveň se mi líbí, že jsou veselí, neustále mají důvod k oslavám a jsou velmi přátelští. Oproti tomu bych je naučila větší dochvilnosti a vymazala bych okamžiky, kdy jsou náladoví.

Jaký nejsilnější zážitek sis odtamtud přivezla?

Asi největší zážitek pro mě byl, když jsme pomáhala na jedné charitativní akci Rotary klubu v místní nemocnici. Týden jsem tam vypomáhala týmu špičkových amerických chirurgů ze San Diega, kteří prováděli plastické operace dětem s rozštěpem. Zákroky byly prováděny dětem ze sociálně slabých rodin, které si to nemohly dovolit. Měla jsem na starosti administrativní záležitosti, mimo jiné jsme pečovala o děti před a po operaci. Dokonce jsem se dostala na operační sál, kde se právě operovalo. Nevěřila jsem, že to psychicky zvládnu, ale nakonec to nebylo tak strašné. Bylo neskutečné vidět lékaře v akci. Jejich práci obdivuji.

Jak ses sžila s mexickou kuchyní?

Je pravda, že nejdřív mi to dělalo problém, a tak jsem nějaké to kilo zhubla. Tradičním mexickým jídlem je maso v omáčce připravené snad ze všeho, co se najde v ledničce, například chilli, čokoláda, banán, brokolice, de facto dvacet ingrediencí, které se smíchají dohromady. To mně třeba vůbec nechutnalo. Po čase, kdy jsem ochutnala takos, jsem svůj názor změnila. Malá kukuřičná placka s masem, okořeněná, posypaná cibulí, petrželkou, s citrónem a chilli byla delikatesa.

Prožila jsi v Mexiku i Vánoce, slaví se tam podobně jako u nás?

Vánoce v podání Mexičanů mě poněkud zklamaly. Představovala jsem si je jinak. Štědrý den mají taktéž 24. prosince. Co je oproti Česku jiné, je fakt, že se rodina neschází u stromečku, nerozdávají se dárky, jen výjimečně. Koledy se nezpívají. Večeře je podávaná pozdě večer a každý si servíruje dle své chuti. O půlnoci se kolem čtyřiceti příbuzných obejme a rozejde se v dobrém. Naopak Tři králové probíhají v podstatě tak, jako náš Štědrý den. Teprve tady se rodina schází u stromečku. Dárky nosí Ježíšek a v severní části země zase Santa Claus.

S jakými netradičními zvyky ses seznámila?

O Vánocích se peče obrovský chleba, do něhož se ukrývají malé figurky. Členové rodiny ho pak po kouskách ukrajují. Kdo narazí na postavičku, tak má za úkol připravit bohatou večeři nebo tamales, jakousi směs kukuřice, nutely a dalších ingrediencí. K tomu se pije horká čokoláda.

Potýkala ses během pobytu s nějakým problémem?

Na samotném začátku jsem měla problém s vízem. V Praze na mexickém konzulátě mi vystavili špatné vízum. Když jsem pak dorazila do Mexika, musela jsem si vyřídit nové, které jsem platila. Druhý problém nastal před mým návratem domů do Česka. Na jednom z výletu jsem si podvrkla nohu a poranila si koleno, a tak jsem se nakonec vrátila zpět do vlasti asi o měsíc dřív.

Co Tě na Mexiku jako státu překvapilo nejvíc?

Asi nejvíc jsem se pozastavila nad životní úrovní zdejších obyvatel. V Mexiku neexistuje střední třída. Žijí tam buďto velmi bohatí nebo naopak chudí, kteří nemají ani na základní lidské potřeby. Mexičané nechodí moc pěšky a jezdí autem, jelikož se tam prodává extrémně levný benzín. Litr benzínu koupíte asi za osmnáct českých korun. Zároveň mě překvapila skutečnost, že auto tam lidé mohou řídit už od šestnácti.

Mohla bys říct, co Ti všechno výměnný pobyt dal?

V prvé řadě jsem si zdokonalila svoji angličtinu a naučila jsem se plynule mluvit španělsky. Zároveň jsem získala spoustu nových kamarádů z celého světa a procestovala téměř celé Mexiko. Byl to rok, na který v životě nezapomenu. Jsem přesvědčena, že se tam v létě opět na nějakou dobu vrátím. Už teď se moc těším.