S Petrou Tučkovou o Domově bez zámku

Paní ředitelko, mohla byste nám představit Domov bez zámku?
Domov bez zámku poskytuje služby lidem s mentálním postižením. Vznikl již v roce 1966, ale až do roku 2010 jste jej mohli znát pod názvem Ústav sociální péče Jinošov. Novodobá historie organizace se začala psát v roce 2008 a na jejím začátku stála nešťastná událost. Zřícení stropu do jednoho z pokojů. Štěstím v neštěstí bylo to, že se už v té době začínala připravovat transformace velkých ústavů. Organizace se tak rázem zařadila na prioritní místo v rámci Kraje Vysočina a stala se průkopníkem transformace v ČR. Jako jedna z prvních byla přeměněna z velkého neosobního zařízení na moderní sociální službu poskytovanou v komunitě. Dnes působíme v šesti lokalitách v rámci okresu Třebíč a Žďár nad Sázavou. Máme celkem
11 domácností v malých rodinných domech v běžné zástavbě, kdy každý z nich je domovem pro maximálně 6 lidí. Veškeré naše úsilí upínáme k tomu, abychom umožnili našim klientům žít běžný život. Dáváme jim možnost rozhodování a svobodné volby. Kromě pobytových služeb nabízíme služby denního stacionáře a sociálně terapeutické dílny kavárny Pohodička. A aby byl výčet kompletní, musím zmínit, že nabízíme i terénní službu podpory samostatného bydlení, díky které mohou klienti zvládat život ve svých vlastních domácnostech, a odlehčovací službu, která nabízí na potřebnou dobu úlevu především pečujícím.

Jak jste se dostala k práci v Domově bez zámku?
Kdybych chtěla být stručná, tak řeknu, že jsem uspěla u výběrového řízení, a tak jsem se dostala k práci v Domově bez zámku, ale předcházela tomu docela dlouhá cesta… Začalo to tím, kdy jsem jako studentka začala jezdit na integrační pobyty pro lidi s mentálním postižením. To ovlivnilo mou volbu oborů pro studium na vysoké škole. Ještě při škole jsem začala pracovat v sociálních službách, i když nejprve s jinou cílovou skupinou. Příležitost k profesionální práci s lidmi s mentálním postižením jsem dostala až v Denním centru Barevný svět, kde jsem strávila osm let. Když nastal čas udělat v životě určitý posun, byl odtud už jen krůček do Domova bez zámku. Byla to totiž organizace, která mě oslovovala svým nastavením, svou filozofií a energií.

Co vnímáte jako důležité?
To je těžké říct. V různých situacích jsou důležité různé věci. Ale obecně to pro mě asi je vzájemný respekt a smysluplnost. A pak taky moje „svatá“ trojice – víra, naděje a láska.

Je v Domově bez zámku nějaká zajímavost, zvláštnost, kterou v jiném sociálním zařízení nenajdeme?
Netroufnu si tvrdit, že to nikde jinde nenajdete, ale to, co je na Domově bez zámku zajímavé, je šíře jeho záběru. Poskytujeme tři pobytové, dvě ambulantní a jednu terénní službu. Celkem tak máme registrovaných šest sociálních služeb. Speciální pak je určitě to, do jaké podoby vyrostla sociálně terapeutická dílna kavárna Pohodička. Z původního záměru umožnit klientům získávat pracovní dovednosti je dnes hezká a kvalitní kavárna, která poskytuje profesionální služby a je respektovaná i v rámci české kavárenské scény. Tým Pohodičky přitom ze dvou třetin tvoří zaměstnanci s mentálním postižením. Těch je celkem 16.
Určitou specifičnost vidím i v akcích, které pořádáme. Například tradiční charitativní ples nebo každoroční koncert k narozeninám kavárny. Jedná se o velmi hezké a hojně navštěvované akce, a to ačkoliv nejsou pořádány speciálně pro komunitu lidí s postižením, jak bývá jinde zvykem. A určitě nesmím zapomenout zmínit Nadační fond Dobrodění, který byl založen příznivci Domova bez zámku a cíleně podporuje naše klienty.

Jak odpočíváte?
Už jsem asi dospěla do věku, kdy si nejvíc odpočinu venku v přírodě, u vody nebo v kopcích. Na kole, na lyžích, na paddleboardu nebo pěšky. A s dobrou společností. Tak si nejlépe vyčistím hlavu.

 

TEXT  | Jana Štefánková
FOTO | archiv Domova bez zámku