Rozhovor s naším nejlepším překážkářem a čerstvým novomanželem Petrem Svobodou

Nejlepší český překážkář a halový mistr Evropy Petr Svoboda pochází z Budišova. Přesto, že už bydlí v Praze, do Budišova se vždy rád vrací za svoji rodinou. Petr je velmi sympatický mladý muž, sportovec tělem i duší. Měří skoro dva metry, stále se usmívá a je příjemný společník.

Petře, kdy jsi začal sportovat?

Já jsem sportovně založený od mala. V Budišově jsem začal hrát už za mladší žáky fotbal. Byl jsem hodně soutěživý, hrozně mě bavilo skákat výš, běhat dál, přeskakovat. Díky učiteli ze základní školy u nás v Budišově Jirkovi Hortovi jsem se dostal k atletice. Přihlásil mě na závody do Třebíče a ty jsem vyhrál. Tam si mě všiml můj první trenér. Přišel za mnou a nabídl mi, abych začal dělat atletiku, že hledají někoho do druhé ligy. Přirovnal jsem si to k fotbalu a myslel jsem, že to bude asi vysoká soutěž. Ale bylo jiné než ve fotbale, byly to spíš městské závody. Každopádně tady jsem odstartoval svoji kariéru.

Kolik ti tehdy bylo?

Atletiku jsem odstartoval v patnácti. Teď mi je dvacet sedm.

Jako sportovec jsi víc individualista, nebo týmový hráč?

Za své výsledky mohu jenom já sám. Není to jako ve fotbale, kde hraje celý tým a záleží na každém. V tomhle jsem velký individualista. Vždycky jsem cítil, že v individuálním sportu mohu něco dokázat.

Petře, jsi nejlepší český překážkář, začínal jsi u této disciplíny, nebo ses k ní dostal až později?

Začínal jsem jako desetibojař. To tak v atletice bývá, vyzkoušíte si různé disciplíny, abyste zjistili, v čem jste nejlepší. To ukáže, na co člověk má. Já jsem prokázal všestrannost ve všech deseti disciplínách, takže jsme řešili, co s tím. Chvíli mě nechali dělat víceboj a já porazil Romana Šebrleho v hale. Byl z toho tenkrát velkým boom. Ale mě víc bavily překážky, tak jsem se jim začal věnovat. Je to o skloubení techniky a maximální rychlosti. To byla pro mě výzva.

Jaký je tvůj osobní rekord?

Venku na 110 m překážek 13, 27 sekund. Je to vlastně zároveň český rekord. V hale to je 7,44 sekund. Když sem byl na mistrovství Evropy, tak jsem v hale zaběhl druhý nejlepší čas v historii.

Které závody považuješ za své nejúspěšnější?

Nejúspěšnější pro mě bylo mistrovství světa v roce 2000 na Jamajce, především proto, že jsem tam potkal svoji Jiřinku (Ptáčníkovou, pozn. redakce). Jinak úspěchy, ze kterých mám samozřejmě radost – bronz na Mistrovství Evropy v Turíně, zlato z Mistrovství Evropy v Paříži a také druhé místo na světovém finále, což je soutěž těch nejlepších.

Patříš mezi nejznámější české sportovce a z toho také plyne zájem novinářů o tvou osobu. Jak s nimi vycházíš?

Novináři mě mají rádi. Je to hlavně proto, že pořád mluvím a oni se mě nemusejí tolik vyptávat (smích). Někdy je mediální zájem trochu nepříjemný, zvlášť když se jedná o osobní věci.

Máš krátce po operaci. Kdy ses zranil a jak dlouho jsi musel vynechat tréninky a závodění?

Před rokem a půl jsem si natrhl při tréninku chodidlo. A tak jsem zatěžoval víc druhou nohu. Udělal se mi zánět v Achillovce a od zlata v Paříži jsem nevyběhl žádný závod.

Co tě čeká teď?

Čeká mě obhajoba titulu v hale v roce 2013 na mistrovství Evropy. Kluci jsou sice rychlí, ale hala je moje doména, takže věřím, že se mi to podaří. Od října začínám trénovat.

Petře, jsi čerstvý novomanžel. Jaká byla svatba?

S Jiřinkou se známe už deset let, a tak jsme se rozhodli, že se po olympiádě vezmeme. Vzali jsme se 21. září na Šumavě na Zadově v penzionu Kačky Neumannové. Svatba byla nádherná.