Rozhodcovský talent – Zdeněk Petr ml.

Kdy jsi začal s pískáním fotbalu a kdo Tě k této činnosti přivedl?

S pískáním jsem začal velmi brzy, bylo mi tehdy teprve šestnáct let. Přivedl mě k němu můj otec, sám dlouholetý fotbalový rozhodčí. První utkání jsem odřídil na letním turnaji v Domamili. V té době jsem ještě působil jako aktivní hráč Třebíče, kde jsme hráli druhou nejvyšší republikovou soutěž. Lákalo mě vyzkoušet si utkání jako rozhodčí a u této činnosti jsem už zůstal, letošní sezóna je již moje desátá.

Do krajských soutěží jsi ses dostal velmi rychle. Jak se Ti to povedlo?

Do těchto soutěží jsem postoupil, když mi ještě nebylo osmnáct a musela mi k tomu být udělena výjimka. Byl to důležitý mezník v mém fotbalovém životě, protože jsem se musel definitivně rozhodnout, zda se budu fotbalu věnovat jako aktivní hráč nebo rozhodčí, obě činnosti nebylo možné skloubit. Tohoto rozhodnutí jsem nikdy nelitoval, mám za sebou devět sezón v krajských a moravskoslezských soutěžích.

Pozoruješ nějaké změny ve fotbale za posledních deset let, kdy se v něm pohybuješ jako rozhodčí?

Myslím si, že významnou změnu představuje výrazné zlepšení klubového zázemí, což pociťují hráči, ale i rozhodčí. Dá se říci, že každé mužstvo disponuje zatravněnou hrací plochou, což před deseti lety nebylo obvyklé.

 

Výrazně se zlepšily podmínky pro hráče, přesto jejich počet celkem výrazně klesá. Čím si to vysvětluješ?

Jedním z důvodů je jistě to, že dochází k velké expanzi moderních sportů, především florbalová základna zaznamenává velký nárůst počtu členů. Dalším důvodem, proč stále méně lidí vyhledává aktivní pohyb, je změna životního stylu, s čímž souvisí sezení u počítače, které zabírá většinu volného času.

Jaký je Tvůj nejsilnější rozhodcovský zážitek a na kterou situaci vzpomínáš naopak nerad?

Prozatím nejsilnějším zážitkem pro mě byla možnost řídit utkání o postup do divize mezi Humpolcem a Bystřicí n. Pernštejnem, na které se přišlo podívat patnáct set diváků. Atmosféra byla nezapomenutelná a utkání se mi podařilo. Nejhorším zážitkem je pro mě inzultace v utkání futsalu, kdy mě jeden z hráčů udeřil do obličeje.

Kromě klasického fotbalu pískáš také futsal, jak si se k němu dostal?

Futsal má k fotbalu velmi blízko. Futsalové utkání řídí dva rozhodčí a já jsem začínal ve dvojici se svým otcem nejdříve v krajských soutěžích a později jsme oba postoupili do divize. V současné době jsem zařazený prvním rokem na nominační listině 1.ligy, nejvyšší domácí futsalové soutěže.

Jaké jsou hlavní rozdíly ve hře, srovnáš-li fotbal a futsal?

Pro rozhodčího je futsal určitě mnohem náročnější na pozornost, protože futsal je hra mnohem rychlejší a taky kontaktnější než klasický fotbal. V současné době dochází ke změnám pravidel, které umožňují více kontaktů ve futsale a tím ho pravidlově přibližují k fotbalu. Nesmím zapomenout také na jinou diváckou atmosféru v utkání, která je při futsale mnohem bouřlivější.

Kdo je Tvůj oblíbený rozhodčí a proč?

Vždy se mi velmi líbil italský rozhodčí Pierluigi Collina. Byl to rozhodčí s neuvěřitelnou autoritou, který u hráčů vzbuzoval respekt. Dalším rozhodčím, kterého jsem obdivoval, byl slovenský arbitr Luboš Michel, který se v současné době již pískání nevěnuje. Jednalo se o rozhodčího z malé země, který se dokázal dostat mezi světovou rozhodcovskou elitu a dlouho se v ní udržet. Byl velmi dobře fyzicky vybavený, rozhodoval mnoho důležitých utkání, ve kterých docházelo ke složitým situacím, které vždy dokázal vyřešit.

Jak vnímáš jako rozhodčí během utkání diváky a jejich verbální a mnohdy i fyzickou agresivitu?

Když jsem s pískáním začínal, tak mi vulgární urážky velmi vadily. Postupem času si však člověk zvykne, ale je to něco, co lze pochopit jen stěží. Tyto věci samozřejmě vnímám, ale není možné, aby ovlivnily můj výkon na hřišti. Fyzickou agresi samozřejmě odsuzuji, lidé už se mnohdy nechodí na fotbal pobavit, ale vyhledávají na stadionech slovní i fyzické potyčky. Je škoda, že fotbal u nás přestal být společenskou událostí, jako tomu bývalo dříve.