Rozbitá kolena, puchýře, ale také úsměv a dobrý výkon. Takový byl pochod Jihlava – Dolní Vilémovice

Do Dolních Vilémovic jsem dojela autem krátce po deváté hodině. Na schodech obecního úřadu postávalo a posedávalo několik mužů ve vojenském oblečení. Ti sem nedojeli autem, ale došli pěšky, z Jihlavy. Na první pohled na nich bylo vidět, že za sebou mají náročnou noc. Ale humor jim nechyběl. Podělili se se mnou o několik zážitků z nočního pochodu a pak mě nasměrovali za účastnicí pochodu a zároveň starostkou Vilémovic Jitkou Boučkovou. „V tuto chvíli jsou ještě dvě družstva na cestě, tak doufám, že dorazí,“ odpovídá usměvavá a sympatická starostka na moji první otázku, kolik týmů ještě nedorazilo. „Ostatní odpočívají, snídají. Letošní pochod byl opravdu náročný. Já jsem ho šla už potřetí, takže mohu porovnat. Terén byl hodně kopcovitý. V lese bylo zmrznuto, smýkalo se nám to, hodně jsme padali. A k tomu černočerná tma,“ vypráví čerstvé zážitky Jitka Boučková, která si po cestě rozbila koleno, a vysvětluje mi, že z Dolních Vilémovic vyrazily dva týmy – Kasičkáři a Kasičkáři 1. Zdárně došla obě družstva a umístila se na skvělých místech, obsadili čtvrté a páté místo.

„Na každého dolehne krize, pocit, kdy faktu už nemůžete. Naštěstí u nás jsme se střídali, takže nás to nepřepadlo naráz. Je hodně důležitá spolupráce týmu a podpora. Individualista by tady neuspěl,“ říká Jitka Boučková a dodává, že příští rok se určitě zúčastní také.  Do vyhlášení zbývá ještě asi půlhodinka, a tak se vydávám podívat se na Kubišův rodný domek. Místní uspořádali na jeho opravu a vznik muzea veřejnou sbírku. Ještě chybí asi půl milionů korun, ale Vilémovičtí věří, že se peníze podaří dát dohromady.

Když se vracím od Kubišova domku,  spatřuji, jak z rohu domů vycházejí postavy ve vojenském. Ano, je to poslední družstvo. Došli. Na cestě byli šestnáct a půl hodiny.

Krátce před jedenáctou začínají vycházet muži, ojediněle i ženy z budovy k nástupu. Opodál stojí připraven autobus a tatra, která po vyhlášení odveze všechny účastníky zpět do Jihlavy. „Družstva končit,“ zazní z úst velitele pěší roty Karla Hanáka. Nejprve poděkuje Dolním Vilémovicím za výborné zázemí a pak zdůrazňuje poděkováním těm, kteří došli i přes to, že se jim rozpadlo družstvo. Nastal čas vyhlášení pořadí. Na prvním místě se umístilo  družstvo aktivních záloh z Plzně s názvem Pětatřicátníci s časem osm hodin. Druhé družstvo  je z vojenského útvaru Čáslav s časem osm hodin a dvacet pět minut. Na třetím místě se umístili studenti z Vojenské střední a vyšší školy v Moravské Třebové s časem osm hodin čtyřicet čtyři minuty. Velitel Hanák poté uděluje všem velitelům družstev pamětní diplomy. Na některých je opravdu viditelně znát únava a bolest. Diplomy, medaile i poháry si odnášejí sice s úsměvem na rtech, ale pomalou kulhající chůzí. Něco málo po jedenácté všichni nasedají do autobusu. Podle slov velitele Hanáka nasedají do autobusu nejprve céčka (tedy civilisté), poté vojáci. A na profesionální vojáky čeká tatra. Přeci jen jsou na více zvyklí. Příští rok tedy naviděnou. A snad se s některými potkám i na cestě.

Eva Fruhwirtová