Roman Luknár: „Byl jsem ignorant“

Bratislavská restaurace, kterou herec Roman Luknár vybral pro náš rozhovor, měla nádherný výhled na hladinu jezera Kuchajda. Zimní sluníčko nás šimralo přes okno a dokreslovalo tak velmi příjemnou atmosféru celého rozhovoru. Po chvilce povídání jsem pochopila, že Roman Luknár není člověk, který by obdivoval nákupní centra a žil konzumním způsobem života. Je to člověk, který je zvyklý tvrdě pracovat, má rád samotu, je úzce spjat s přírodou a vším, co má k přírodě blízko. Jeho vyprávění však rozhodně nepůsobilo jako povídání nějakého snílka. Bylo veselé, milé a nezapomenutelné. V jeden okamžik však zcela zvážněl, dostali jsme se k filmu Lidice…

Na čem v současné době pracujete?

Již třetím rokem hraji v seriálech, je to práce, která mě moc baví. Současný seriál je živý, jsme tam bezvadná parta lidí, máme se všichni rádi. Natáčíme i v sobotu a neděli a dá se říct, že se těším na každý den, kdy jdu do práce. V květnu bych měl dělat televizní film s Alicí Nellis. A pak v srpnu a září česko-slovensko-německý film z minulosti o našich sportovcích, jak je přemlouvali, aby brali dopink. Mám hrát trenéra atletky a bude tam se mnou hrát Aňa Geislerová, maminku děvčete, kterou budu trénovat. S Aňou pracuji velice rád.

V čem je pro vás dobrá práce s Alicí Nellis?

Bude to naše konečně první spolupráce.Takových žen, jako je Alice Nellis, jsem potkal v životě málo. Měla mě přečteného během minuty. Je to silná a inteligentní žena. Jsem s ní ochoten kdykoliv spolupracovat, u ní totiž nikdy nevím dopředu, co budu točit, a to mám právě moc rád. Mám rád překvapení a teprve až na premiéře se vlastně dozvím, jaké jsou tam postavy a jaké příběhy se odehrávají…

S Aňou Geislerovou nebudete hrát poprvé. Dokonce jste spolu hráli v Krásce v nesnázích erotické scény, jak se vám s Aňou hraje?

Jsou dvě herečky, s kterými rád hraji - s Aňou a s Andrejkou Kerestešovou. Asi to bude tím, že ani jedna nemá vystudované herectví a neřeší, jak budou vypadat, co budou mít na sobě, jsou obě fajn ženské. S Aňou jsme od filmu Kráska v nesnázích velcí přátelé. V době, kdy jsme měli točit erotické scény, měla Aňa zrovna malého Bruna a kojila. Byla z toho docela nervózní, ale když zjistila, že ji nijak neokoukávám, neosahávám a řekl jsem jí:„Tak tu scénu zahrajme a můžeš jít,“ tak zavládl jakýsi klid. Později pak přišla postelová scéna, a nestačil jsem se divit, jak už na ni byla připravená. Nikdy nezneužívám těchto situací a spíš se snažím herečkám pomoci. A to tak, že ráno přijdu do šatny, svléknu se a chodím nahý. Jdu nahý po chodbě, do bufetu, ať si prostě zvykne a ona je pak uvolněná.

Jaké se vám líbí ženy?

Na ženách se mi líbí všechno, ale především musí přemýšlet, musí být silnou osobností a nesmí být submisivní.

V loňském roce měl premiéru film Lidice, co vám tento film dal do života?

Vzal mi 16 kilo. Tohle natáčení bylo úplně jiné než jindy. Normální je, že když se natáčí, tak se večer sedne a povídá se o natáčení. Tady to nebylo, každý šel večer spát. Já osobně jsem měl nějaké dny volna a vůbec jsem nevyšel z pokoje. Ležel jsem v posteli a brečel a brečel. I teď se mi o tom těžko mluví. Asi je to tak, že když je člověk rodič, tak není potřeba nic hrát, něco člověk cítí uvnitř. Role ve filmu pro mě byla velkým dárkem. Na tenhle film a scénu na hřbitově jsem čekal víc než 30 let. Chtěl jsem roli Vlčka především kvůli tomu, že jsem byl ignorant. Ve škole nám toho moc neřekli, když jsem viděl fotky z dějepisu a najednou z nich vystoupil a viděl vše barevně a vše se dalo do pohybu, tak si začnete hodně moc věcí uvědomovat. Jsem moc rád, že jsem tam mohl hrát. Také jsem si uvědomil spoustu lidských osudů. Postava, kterou jsem hrál – nadstrážmistr Vlček je jeden z mnoha Čechů, kteří za okupace nechtěně podléhali přímo gestapu a museli vykonávat jejich rozkazy. „Můj Vlček“ byl opravdu v nesprávný čas na nesprávném místě. Ve filmu to byla jediná smyšlená postava, ale takovýchto četníků v té době bylo v naší republice mnoho.

Myslíte si, že by filmů s touto tematikou mělo být víc?

Myslím, že všechno, co se událo, bylo kruté a nelidské. Mladá generace by to měla vědět a vidět. Naštěstí Lidice byly jen jednou. Není to film, na který bych se chtěl stále dívat. Viděl jsem ho jen jednou a stačilo mi to. Když jsem odcházel po premiéře z kina, nikdy jsem nezažil takové ticho. Z filmu mám krásné vzpomínky, ale hodně kruté. Je dobře, že se to natočilo a vidělo ho hodně lidí. Je to odkaz pro příští generace.

Dlouhou dobu jste žil a pracoval také ve Španělsku. Jak jste se dostal do zahraničí?

Zkrátka mi zavolali. Já se tam nehrnul. Jeli jsme tam se Zahradou na festival a měl jsem štěstí, že si mě někdo všiml. Rozhodně bych se ale do ciziny nehnal na žádný casting. Všechno to byla věc náhody.

Vaše manželka je Španělka, kde jste se spolu seznámili?

Potkali jsme se poprvé na divadelním festivalu ve Francii, pak přišla revoluce, zkusili jsme spolu žít na Slovensku, ale nešlo to. Lole se tady některé věci nelíbily a mně se zase nelíbilo, že po revoluci se komunisté znovu drali na nová místa. Rozhodli jsme se odjet do Španělska. Lola mě vůbec nepřemlouvala, abych šel s ní, naopak říkala:„Ty blázne, hraješ a točíš tam od deseti let, je ti pětadvacet, vrať se domů, máš tam rodiče, všechno!" Nechtěl jsem být na Slovensku, chtěl jsem být s ní, starat se o ni. Vůbec jsem nepotřeboval být hercem. Bylo mi úplně jedno, co budu dělat.

A čím jste se tedy ve Španělsku živil?

Nikdy jsem neměl problém dělat i jinou práci, než je herectví. Ještě když jsem žil na Slovensku a potřeboval jsem peníze, šel jsem pracovat do fabriky do galvanizovny nebo jsem dotočil inscenaci a ráno se stavělo nové studio, tak jsem šel natírat kulisy. Ve Španělsku jsem také pracoval třeba v restauraci, kde jsem loupal denně až 250 kilo brambor, 80 kilo cibule, a to od rána až do noci do 2 hodin. Jedna z mých prací bylo také umývání aut. Herec není kdovíco. Když se netočilo, nemohl jsem říct doma klukům:„Váš tatínek je herec a jemu se strašně líbí, jak mu lidi tleskají. Dáme si k večeři trošku potlesku?“ Proč má rodina trpět kvůli tomu, že já to mám rád? To je hrozně egoistický. Ale musím říct, že jsem opravdu poznal kluky, kteří přišli z vesnice do Madridu a začali natáčet v seriálech a byli to vážně dobří herci. A uvěřili, že teď už to jinak nebude a budou stále hvězdy. A najednou jim to také třeba nevyšlo.

V současné době však žijete se svými syny v Bratislavě, co s nimi podnikáte?

Dlouhou dobu žili kluci ve Španělsku. Popravdě řečeno, pořád jsem někde jezdil, hrál, pracoval a neměl jsem na ně moc času. Většinou je vychovávala moje manželka Lola. Teď nějak cítím, že jim dlužím poznat naši slovenskou kulturu, jazyk a zemi. Mladšímu Honzovi je 15 let a staršímu Luisovi bude 19 let. Jsem s nimi moc rád. Lola je velmi dobře vychovala. Oba dva mají hudbu jako koníčka a mají velké nadání, jsou dobří muzikanti.

Jakou roli byste nikdy nevzal?

Teď to trochu zlehčím, určitě ne porno. Nikdy jsem neměl vysněnou roli, každá postava, kterou jsem hrál, mi něco dala. Celé herectví je vlastně lhaní. Dělám to, co bych nikdy třeba vůbec nemohl dělat a mám to vlastně legálně povolené, být třeba křivákem. Mám raději záporné postavy, je tam znát ten kontrast. Člověk není dobrý. Narodili jsme se všichni nazí a charakterově čistí. Křivákům se muselo něco stát, že tak reagují.

Dnes, když jste přišel na schůzku, tak jste se omlouval, že jste přišel pozdě kvůli pejskovi. To máte čas ještě i na pejska?

Máme nového pejska. Dlouho jsme zvažovali, jaké mu dáme jméno, a když jsme zjistili, že nám připomíná Woody Allena, tak jsme ho pojmenovali Woody. Je celý bílý a na zádech nad ocasem má černé srdíčko. Pejsky mám rád, kdysi jsem si koupil za svůj první honorář kotoučový magnetofon a pejska. Je to príma mít zvíře a kluci se alespoň učí povinnostem...

Alena Hostašová