Rešická stezka odvahy

Přesto, že o půl sedmé ještě lilo jako z konve, úderem sedmé přestalo. Organizátoři v převlecích duchů, příšer, čarodějnic, vodníků a dalších nočních a pohádkových tvorů těsně před sedmou zapálili svíčky skoro v padesáti vyřezávaných dýních. Cesta k rešické kapli není osvětlená, je tam pořádná tma. Ale oči si po chvíli zvykly a směr udávaly hořící dýně. První zastávka byla ve sluji u čarodějnice – ti, kteří se nebáli, dostali malou odměnu. Další byla u vodníka. „Jéé, babi, podívej se, tam je vodník a má fajfku,“ ozvalo se ze tmy. Malého Vojtu následovaly stejně staré děti, mířily přímo za vodníkem. Pod kaplí číhalo několik příšer, které velké postrašily dostatečně a malé jen tak trochu. Občas se ozval křik a některé malé děti se po velké odvaze sápaly rodičům do náručí. „Jen ať se trochu bojí, budou si víc vážit rodičů,“ prohodila jedna starší paní, kterou za ruku držel malý klučina. Malá světýlka v dýních kolem kaple a u soch vyvolávala tajemnou atmosféru. Zbývalo několik posledních metrů k poslední zastávce – smrtka s kosou. Pod ní v převleku ofašovaného zraněného rozdávala starostka Petra Jílková diplomy za odvahu.  To však ještě nebyl konec. Cesta pokračovala na hřiště. Tam už hřál oheň a první příchozí si začali opékat špekáčky.