Radek Jaroš: Kde je vůle, tam je cesta

Nikdy jsem ještě nedělala rozhovor s někým, kdo zachránil lidské životy. Dnes se mi to podařilo a moc si toho vážím, že jsem si s takto skromným a charakterním člověkem mohla povídat.  Radek Jaroš, asi náš nejznámější horolezec, je nositelem dvou cen za záchranu lidských životů. Zachránil dva Poláky, které sváděl v noci z výšky téměř sedmi tisíc metrů úplně sám o kilometr níž, jinak by tam umřeli na tak zvanou „výškovou nemoc“. Dalším zachráněným byl Španěl. Druhého Španěla se mu již zachránit nepodařilo. Bylo to poté, co vylezl na vrchol Dhaulagiri. Radek byl poslední, kdo šel dolů,  přece tam nemohl  své kolegy horolezce nechat, když si jich ostatní nevšimli,přestože o nich moc dobře věděli...Radek má v letošním roce velký sen. Cesta k němu však nebude jednoduchá...

Na co se právě připravujete?

Zahájil jsem přípravu na další expedici na K2, která by se měla uskutečnit v letních měsících letošního roku, což bude moje pátá expedice na tuto horu. Patří k poslední osmitisícovce z těch čtrnácti, která mi chybí. Díky léčbě omrzlin z minulé expedice jsem se fyzicky téměř devět měsíců nehýbal. Klesla mi výkonnost, nabral jsem pět kilogramů, takže teď musím na sobě začít makat.

Patříte mezi horolezce, kteří zdolávají osmitisícovky bez kyslíkových přístrojů, provádíte i nějaký trénink dýchání?

Neprovozuji žádný zvláštní trénink. K tomu musí mít člověk dispozici a já ji mám, chytil jsem ji za pačesy a rozvinul ji. Díky tomu jsem tam, kde jsem.

Právě jste v přípravách na expedici, co považujete za nejobtížnější úkoly před expedicí?

Nejtěžší je sehnat peníze. Horolezectví není hokej, který by se hrál na rybníku. Každý sport je drahý, i když my spotřebujeme velké finanční částky, tak zase v porovnání třeba s ubytováním některých sportovců na různých mistrovstvích Evropy a světa jsou ty naše náklady malé. Za tu částku bychom udělali všechny životní expedice. Dalším důležitým úkolem je dát dohromady tým. To znamená, jestli všichni mají zajištěné finanční prostředky a samozřejmě musí mít všichni dobrou fyzičku. Já, co se týká fyzičky, jsem byl připraven odjet téměř vždy, sportuji od dětství. Máme výhodu, že naše fyzická forma nemusí gradovat tak, jak je to u některých sportů, když musíte podat v přesný okamžik ten vrcholný výkon. Je ale pravda, že musíme podávat ty nejlepší výkony v těch nejhorších podmínkách.  Samozřejmě, když je pěkné počasí, všechno klape a jdete, je to paráda, ale když se zkazí povětrnostní podmínky, výškový rozdíl, úbytek kyslíku, tak musíme podat ten největší výkon. Tam vás nikdo neomluví jako třeba někde na dráze, že váš výkon byl horší například díky větru nebo sněhové vánici. My se musíme někam probojovat, a co hlavně, musíme se vrátit!

Kolik času uplyne, než se dostanete ze základního tábora na vrchol?

Od vybudování základního tábora se dá uvažovat tak o období asi jednoho měsíce, než dosáhneme vrcholu. Někdy je to dřív, někdy později, někdy to není vůbec. Základní tábor se staví ve výšce asi 5000 m n.m., zde začínáme s aklimatizací a chodíme trénovat. Jednak se v té výšce mění tlak, jednak množství kyslíku. Bez řádné aklimatizace by mě to zabilo. To je důvod, proč expedice trvají tak dlouho.

Máte za sebou třináct osmitisícovek, která hora vám dala nejvíce zabrat?

To je velmi těžké zhodnotit, protože teď bych asi řekl Anapurna. Nikdy jsem kromě nějakých lehčích zranění neměl žádný problém, ale z Anapurny mám omrzliny a museli mi amputovat sedm článků prstů na nohou. Takže mě asi nejvíc zdravotně poznamenala, ale to nemusí znamenat, že byla nejtěžší. Vždy, když se člověk vrací zpět a má vše ještě čerstvé v hlavě, tak si při návratu říká, to byla asi nejhorší expedice. Ale postupem času je pohled zpět trochu jiný. Je to asi tak, jako když chlapi vzpomínají na vojnu. Když tam byli, tak jim to přišlo jako hrozná „pakárna“, později už v hospodě u piva vzpomínají jen na ty dobré a úsměvné chvíle.

Četla jsem, že jste s horolezectvím začínal v 18 letech. To jste tu touhu lézt po horách neměl již dříve?

Byla dřív. S mojí dcerou jsme napsali knihu „Hory, má panenko“, tam je zmínka o mých prvních touhách, je tam spousta fotografií z mých šesti let, kdy jsem poprvé zatoužil být horolezcem. Bylo to tady u nás ve starém lomu, kde jsme lezli s tátou během vycházky po skále v holínkách. Šlo mi to moc dobře a bavilo mě to, řekl jsem, že chci být horolezcem. Ke sportu jsem měl blízko, táta byl vzpěračem a máma judistka. Neměl jsem ale takové zázemí, že bych lezl každý týden po skalách, často jsme však s tátou jezdili na hory. Na jednom výšlapu jsem se seznámil s partou horolezců, které jsem za 3 měsíce potkal v Novém Městě na plese. Přestože jsme seděli u piva až do ranních hodin, druhý den dopoledne jsme vyrazili na Drátník na Vysočině. Prostě ta disciplína u horolezců je, jestliže jste domluveni, tak se jde!

Vy jste se také jednu dobu živil i prací ve výškách.

Ano, měli jsme s kamarády malou firmu na výškové práce. Dokonce jsme asi po čtyři roky opravovali chladicí věže na Jaderné elektrárně v Dukovanech.

Ale vraťme se zpátky do hor. Co Mount Everest, jste jeden z mála lidí, kteří zdolali nejvyšší horu bez kyslíkových přístrojů?

Byl jsem na expedici na Everestu dvakrát. Poprvé v roce 1994, lezli jsme severní stěnou a dostali jsme se do 7 300 m n. m. a zjistil jsem, že mi to tam jde. V roce 1998 jsem dosáhl vrcholu a byl jsem asi dvanáctý nebo třináctý člověk v historii, který vylezl ze severní strany a bez použití kyslíkových přístrojů. Paradoxní je, že jsme malý národ a relativně se dostalo dost našich lidí na Everest bez kyslíkového přístroje.

Z jakých národností se skládají vaše expedice?

Vždy jsem jel s Čechy, občas kooperujeme v základním táboře s cizinci. Někdy taková sešlost tvoří třeba 16 lidí, a to tam jsou obvykle cizinci. Už jsem byl na expedici také sám.

Jsou některé národnosti, které jsou opravdu přímo předurčeny pro horolezectví?

Ano, jsou to Šerpové. Málokdo ví, že Šerpové jsou původně tibetský kmen, který se přesunul do Himalájí. Dnes se převážně mluví o šerpech jako o vysokohorských nosičích nákladů.

A co evropští horolezci?

Z těch evropských to mají asi lepší ti, kteří mají ve své zemi vyšší hory, mohou být na horách v podstatě denně. Ale je pravda, že zase ti, co vysoké hory nemají, tak musí mít asi pevnější vůli. 

Jaký jste měl pocit, když jste zdolal první osmitisícovku?

Při této otázce si člověk vždycky asi trochu ten pocit vymyslí. Když jsem poprvé mluvil v rádiu o svém pocitu, tak jsem tam řekl úplně jinou odpověď než v dalším vysílání. Ale spíš je to tak. Až když mám fotku, tak vám řeknu, jaké to na Everestu bylo, protože jsem tam byl fyzicky, ale z toho vrcholu si moc nepamatuji. Další věc je ta, že člověk musí mít na paměti, že když je na vrcholu, není v cíli. Nesmí pustit emoce, když se dojetím derou slzy do očí, musíte je rychle potlačit, to je to nejdůležitější. Cílem není vrchol, ale návrat dolů. Tohle je ta motivace, kterou musíte mít, jinak je to špatně. Bohužel tohle se stalo v minulém roce té expedici, kde byli dva Češi, neměli již sílu na cestu zpět.A ty pocity jsou o tom, jak už jsem říkal, vše špatné se s odstupem času zapomene a člověk vzpomíná jen na krásné zážitky, na ty emoce a přátelství, které se navázalo. Vše to krásné si člověk začne užívat až teprve v baru v Káthmandu, když už je dole, v bezpečí.

Mluvil jste o přátelství, máte za tu dobu věrného přítele horolezce?

Samozřejmě, že je důležité, s jakými lidmi jedete. Už ale nejezdím s těmi, se kterými jsem začínal. Každý má totiž jiné zájmy, někdo leze jenom na skalkách, jiný ve středních velehorách, já v Himálaji. Teď bych řekl, že už máme dobrou partu, ale začátky expedic nebyly úspěšné, parta nebyla tak sourodá, jak to vyžaduje ta hora, ten výkon. Dobrá parta je jedna z nejdůležitějších věcí pro úspěch. Máme teď takový stabilizovaný tým od roku 2001. Zařekl jsem se, že nebudu ve velkém týmu, obvykle jezdíme ve třech, ve čtyřech, maximálně v pěti lidech.

Pokud letos zdoláte K2, kam dál se budete chystat?

Těžko říct, ono to vždycky přišlo tak nějak samo nebo na základě toho, co jsem mohl realizovat. Není to otázka, kterou bych se zaobíral, nemám strach, že bych si něco nenašel.

Co byste doporučil lidem, kteří by chtěli začít s horolezectvím?

U všeho záleží, jak moc to člověk chce a jde za svým snem. To záleží jen na nás. Prostě člověk, když něco chce, tak pro to musí něco udělat. Kde je vůle, tam je cesta...

 

Děkuji za rozhovor a držím vám palce při výstupu na K2.

Alena Hostašová

Fotografie Jan Sucharda a archiv Radka Jaroše