První výročí posvěcení Rouchovanské madony

Originál sochy je umístěn ve stálé expozici sbírek starého umění Národní galerie v Praze.

„Madona je vyřezána z lipového dřeva v životní velikosti a v kostele v Rouchovanech byla od roku 1325,“ popisuje unikátnost gotické sochy farář František Nechvátal. Od roku 1935 je madona v Národní galerii v Praze.

Rouchovanská madona patří k nejvýznamnějším dílům gotického sochařství 14. století. Dodnes se neví, zda madona pochází přímo z kostela Nanebevzetí Panny Marie v Rouchovanech. Historici se přiklání k názoru, že nevznikla v Čechách, ale pochází z Porýní. Ze Zbraslavské kroniky se dovídáme, že česká královna Eliška  věnovala rouchovanský kostel zbraslavskému klášteru. To vede k úvaze, že Madonu pořídili zbraslavští cisterciáci a pak ji věnovali do Rouchovan.

Socha dnes měří 151 cm. Její dolní část byla zkrácena, takže původně dosahovala nadživotních rozměrů kolem 180 cm.  Pravice Madony a obě ruce Ježíška se nedochovaly. Na základě jiných dobových soch lze usuzovat, že Ježíš držel v ruce ptáčka. Panna Marie ve své pravici zřejmě držela svazek růží (symbol Panny Marie).

Pohnutá historie Rouchovanské madony

Rouchovanský badatel Vratislav Bělík popsal madonu v roce 1937 takto: „Jest to dřevěná platika v životní velikosti. Maria drží děťátko na levé ruce. Trup její je prohnut doleva. Hlavu kryje rouška, jež tvoří po obou stranách obličeje několik kornoutovitých záhybů. Tvář je oduševnělá, mladistvá a s jemným úsměvem. Čelo je krásně sklenuto. Roucho splývá ve svislých záhybech a není přerušeno žádnou příčnou drapérií.“ Z vyprávění se dochovala, že socha stávala na oltáři a potom byla přesunuta na faru. Místní ji považovali za bezcennou a tak když kostelní požádal kněze, zda by si sochu mohl vzít domů, nebylo námitek.  V domě, kde byla madona uschovaná, dvakrát hořelo. Socha ale nebyla nikdy poškozena. Časem začala madona černat a lidé se jí báli. A tak skončila uklizena ve staré komoře. Nebyla to však konečná. Františce Virglové, která se do domu přivdala, se Panny Marie zželelo. Madoně přemalovala obličej, ušila šaty a postavila znovu do pokoje. Ve třicátých letech se o sochu začali zajímat starožitníci. Vratislav Bělík měl strach, že by socha mohla skončit v zahraničí, tak na ni upozornil Zemské muzeum v Brně. Nakonec ji ovšem koupil doktor Lukeš pro Národní galerii v Praze.