Měl to být velkolepý projekt pod patronátem americké armády. Ta si v šedesátých letech vysnila, že vytvoří flotilu malých plovoucích jaderných elektráren, které budou moci cestovat podél pobřeží a elektřinu vyrábět v místech, kde to bude nejvíce třeba.

Výsledkem ambiciózních plánů ale nakonec byla jediná loď, která dostala název Sturgis. Byla opatřena reaktorem o výkonu 45 MW, což je přibližně jedenáctkrát méně než činí výkon jediného reaktoru v Dukovanech, a v srpnu 1967 začala vyrábět první elektřinu.

Přibližně o rok později ji pak několik remorkérů dotáhlo do Panamského průplavu, kde Sturgis elektrickou energií zásoboval spotřebitele žijící na pobřeží Gatúnského jezera.

Mise první plovoucí jaderné elektrárny v lidských dějinách skončila v roce 1976, kdy loď zamířila zpět na námořní základnu Fort Belvoir ve Virginii. Další využití se pro ni v následujících čtyřech desetiletích už nenašlo, a tak se s ní americká armáda v patnáctém roce třetího tisíciletí definitivně rozloučila, stejně jako se alespoň prozatím rozloučila i s kdysi ambiciózním projektem plovoucích jaderných elektráren.

Výroba elektrické energie z jádra na mořské hladině je však pro mnohé stále lákavá. V současnosti se na americké zkušenosti snaží navázat zejména Rusové, kteří intenzivně pracují na dokončení plovoucí elektrárny Akademik Lomonosov, jehož výstavba by měla být definitivně dokonána do konce roku 2016. V dalších měsících by pak mohl začít vyrábět první energii u východoruského poloostrova Čukotka.

Masivní rozvoj výroby elektřiny z jádra na mořích a oceánech však zatím stále zůstává spíše utopií.