Příběhy leží všude mezi námi, říká Judita Matyášová

Osmdesát dětí společně uprchlo do Dánska a posléze Švédska a poté spolu ztratily kontakt. Judita Matyášová mapuje nejen jejich osudy, ale také pátrá po celém světě.

Čím začala vaše pátrání po ztracených příbězích?

Nebaví mě příběhy celebrit, spíše mě vždycky víc zajímaly příběhy lidí, kteří nejsou tak známí. Začala jsem se zajímat o to, jaké jsou osudy Čechů v zahraničí, a postupně se mi nabalovaly další a další kontakty a tipy. Tři roky jsem také pracovala v českých centrech. To jsou pobočky ministerstva zahraničních věcí, které propagují českou kulturu do zahraničí.

Jak dlouho už se tomu věnujete?

Asi jedenáct let.

Měla jste nějakou krizi při práci na knize Přátelství navzdory Hitlerovi, třeba psychickou únavu nebo nedostatek peněz?

Asi všechno, co jste vyjmenovala (smích). Ne, co se týká psaní knížky, bylo pro mě nejdůležitější, abych věděla, jaká bude struktura, kapitoly a čím začít. Původně jsem si myslela, že by kniha byla nejdřív o pátrání a teprve potom by byly příběhy, ale rychle mi došlo, že to nemůže fungovat.

Proč?

Uvědomila jsem si, že musím nejdřív představit hlavní hrdiny příběhu. Pak si se mnou čtenář může prožívat to, co já cítím, když objevím třeba Hančin deník. Dokud jsem nevěděla, jak bude kniha rozdělená, nemohla jsem začít psát. Jakmile už jsem to věděla, strašně jsem se uklidnila, protože najednou to mělo řád a už to fungovalo.

Který příběh vás nejvíc zaujal?

Hodně náročný byl pro mě příběh dívky, která se jmenovala Karolína. Úplně se odlišuje od ostatních dětí v tom, že byla vždycky hodně introvertní, stranou hlavního dění. Po válce se vrátila sem do Čech a vypadalo to, že se jí konečně bude trošku dařit. Našla práci na ambasádě, která ji strašně bavila a starala se tam o tři děti.

Co se zvrtlo?

Ta rodina jí slíbila, že ji vyvezou ven z komunistického Československa, ale odjela bez ní. Jí se úplně zhroutil svět a spáchala sebevraždu. Našla jsem dopisy, které Karolína psala předtím, než se to stalo. Když jsem její příběh psala, bylo to hrozné.

Změnilo vás setkávání s lidmi, kteří prožili složité osudy?

Myslím, že jsem si jenom potvrdila to, co jsem dávno věděla, a sice že mám hrozně ráda svoje rodiče. Strašně si jich vážím za to, jak mě celou dobu podporovali. Je velká výhoda, že jsou z branže. Drželi palce a drží pořád. Moje knížky totiž začínají tak, že každý dospělý člověk si pamatuje pubertu. Není to úplně snadná doba, a když má štěstí na rodiče, zjistí, že rodiče jsou vlastně nejlepší přátelé a nejlepší lidi pro něj.

S lidmi, jejichž příběhy jsou v knize, jste si asi taky vybudovali určitý vztah. Jste stále v kontaktu?

S naprostou většinou pamětníků jsme v kontaktu, ale ne tak intenzivně. Voláme si jednou za měsíc nebo dva. Víme o sobě, ale bohužel čas běží strašně rychle. I když působí velice vitálně, člověk by si nemyslel, že je jim už 90 let. Stane se, že jim zavoláte a zjistíte, že ten člověk už není. A to bude častěji.

Na vašich stránkách nabízíte pátrání na míru. Můžete přiblížit, o co jde?

Nemám žádný genealogický kurz, nemůžu sestavit rodokmen. Ale fakt je ten, že když se na mě někdo obrátí, můžeme se domluvit, že bych mu pomohla vypátrat ztracené sourozence nebo dědečka. Někdy na to mám čas a můžu se tomu věnovat, ale někdy nejde všechno stihnout. Nejtěžší je, že nemůžete vědět, kolik času vám to zabere.

Uvedete příklad?

Pátrala jsem třeba pro jedno dítě, které zachránil sir Winton. Šlo o jeho ztraceného bratra. Zpočátku to vypadalo, že se to dá zjistit za chvíli a nakonec jsem na tom strávila tři měsíce. Bylo to intenzivní pátrání, takže jsme se museli domluvit, že mi s tím finančně pomůže. Zabíralo mi to tolik času, že jsem nemohla dělat nic jiného. To bylo v roce 2011.

Co byste poradila lidem, kteří by chtěli zahájit vlastní pátrání?

Nejlepší by bylo rozložit pátrání do několika směrů. Určitě archivy a zkusit zjistit, co v tom konkrétním místě vychází za radniční nebo regionální noviny. Když příběh posunete dál, dostanete se totiž k více lidem a starší generace speciálně radniční noviny dost sleduje. Nezafunguje, když tam dáte jenom výzvu, že hledáte osobu xy. Musíte tomu dát příběh.

Na čem nyní pracujete?

Dělám několik projektů s mladšími lidmi, kterým je čtrnáct nebo patnáct. Povídáme si o tom, jak nahrávat pamětníky. Taky musím pracovat i normálně pro redakci, protože jsem zaměstnaná v kulturní rubrice. Zrovna nedávno jsem měla rozhovor o výstavě fotografií, které se vážou k výročí srpna 1968.

 

Dominika Halvová a Pavla Janoušková