Prázdniny v rozhlase

Proč sis vybrala ke studiu žurnalistiku? Čím tě tento obor oslovil?

Pokaždé, když se mě někdo na tuhle otázku zeptá, tak říkám, že žurnalistiku studuji, protože vlastně nic jiného neumím. Vždycky mě bavilo psát, fotit a zjišťovat, co se kolem mě děje. Jsem od přírody strašně zvědavá, všude musím být a všechno musím vědět a jako novinář mám možnost všechno zjistit a ještě o tom informovat ostatní. Takže ve chvíli, kdy jsem zjistila, že se dá žurnalistika studovat na vysoké škole, jsem měla jasno.

O prázdninách jsi byla na praxi v Českém rozhlase a natáčela jsi reportáže v terénu. Kde hledáš témata a které tě nejvíc bavilo?

Témata hledám všude, kde se dá. Poslouchám lidi a chodím s otevřenýma očima. Někdy mě něco napadne večer před spaním, jindy si něčeho všimnu přímo na ulici. Zároveň mi pomáhá rodina a známí. Když je něco zaujme tak mi o tom řeknou a já to třeba natočím. Z témat, která jsem si vymyslela sama, mě bavila všechna. Když už dostanu nějaký nápad, nemůžu se dočkat, až se do něj pustím.

Novinář se nesmí bát zeptat a otevírat kontroverzní témata. Jaký je tvůj vztah k lidem?A jak zvládáš nepříjemné situace?

K lidem mám pozitivní vztah. Ze začátku jsem sice měla problém oslovovat cizí lidi na ulici, ale časem jsem si na to zvykla. Zároveň si myslím, že jsem se tím dost „otrkala“ a i díky tomu lépe zvládám nepříjemné situace. Ačkoliv musím říct, že prozatím jsem měla štěstí a žádný větší konflikt jsem nezažila.

Máš nějaký novinářský vzor?

Mým vzorem jsou moji kolegové v rádiu. Vždy, když je sleduji při práci, si říkám, že chci být jako oni a chci dosáhnout stejné rychlosti a prestižnosti při natáčení zpráv a reportáží. Jsou to oni, kteří mě inspirují v přístupu k tématům a k různým způsobům zpracování příspěvků.

Po prázdninách nastupuješ do druháku na vysoké škole, takže máš za sebou rok vysokoškolského života. Jaký je? A popravdě...

Skvělý. Vysoká škola je pro mě strašně zábavná. Samozřejmě se občas zarozčiluji nad nějakým předmětem, úkolem nebo vyučujícím, ale jinak mám studentský život ráda. Na rozdíl od gymnázia mám na vysoké opravdu pocit, že studuji pro sebe. Na střední převládalo spíš přesvědčení, že maturitu má každý a tak ji musím mít taky a samozřejmě působili i rodiče, které jsem nechtěla zklamat. Na vysoké už jsem ale sama za sebe. Jsem tam, protože tam chci být. Jinak ke studiu patří i noční život, studentské středy jsou občas vražedné a každý, kdo může, si na čtvrteční ráno nedává školu. I tak vypadá vysokoškolský život.

Máš recept na špatnou náladu?

Nemám. Pokaždé na mě zabírá něco jiného. Někdy si zalezu do postele s knížkou, jindy si pustím muziku, někdy povolám „do služby“ kamarády. Většinou záleží na tom, z čeho tu špatnou náladu mám.

Nedávno vyšla knížka Konce prokrastinace. Mezi mladými je hodně oblíbená. Jak jsi na tom ty s prokrastinací?

Prokrastinace je a pravděpodobně i bude součástí každého zkouškového období. Před každou zkouškou odkládám učení až do poslední možné chvíle, ale pak se všechno naučím. Takže sice odkládám své povinnosti, ale pouze tak aby mi zbyl čas je stihnout. Spočítám si, kolik mám učení a kolik na něj budu potřebovat času, k tomu přičtu nějakou rezervu a přesně toho harmonogramu se pak držím. Jsem takový bláznivý plánovač.

Jaké máš plány do budoucna?

Studovat, cestovat a pracovat. Předně chci určitě dodělat školu. Zároveň bych ráda někam vyrazila na stáž. Nejlépe do některé z anglicky mluvících zemí. Co se týče práce, ráda bych si domluvila praxi v televizi, protože je to poslední médium, ve kterém jsem ještě nebyla.

Prozradíš nám na sebe nějakou svoji neřest?

Jsem strašný bordelář. Ačkoliv mám ráda pořádek, tak si ho nikdy nedokážu udržet. Jen co si srovnám věci, tak se mi hned zase rozutečou všude po stole nebo i po pokoji. A nejhorší je, že když uklidím, tak pak nic nemůžu najít.