Pracuje v elektrárně a hraje v kapele Like-it. Daniel Dukovský miluje techniku i hudbu

Dane, proč ses rozhodl pracovat v Jaderné elektrárně Dukovany?
Studoval jsem na Fakultě strojního inženýrství na Vysokém učení technickém v Brně. Po obecném začátku jsem pokračoval ve studiu materiálového inženýrství. Po škole jsem nastoupil do Dukovan, protože pozice, kterou akorát vypsali, se týkala mého oboru. A taky Dukovský na Dukovany! Prostě mi to spadlo z nebe (smích).

Můžeš být konkrétnější? Co přesně na elektrárně děláš?
Stal jsem se novým přírůstkem útvaru přípravy dlouhodobého provozu jaderné elektrárny. Jde vlastně především o řízení stárnutí elektrárny, protože Dukovany už překročily projektem stanovenou mez. My (teď už i já) se staráme, aby tu s námi byla elektrárna v provozu co nejdéle. Zatím se se vším teprve seznamuji, naskočil jsem do kolosu a snad mě nesemele (smích). Ale mám kolegy opravdu na svém místě, od kterých čerpám zkušenosti, jak jen to jde. Tak se toho úplně nebojím. Navíc podzim jsem strávil na přípravném školení v Brně, kde jsem získal, řekl bych, celkem solidní základy pro to, co budu dělat.

Pojďme k tvému velkému koníčku – k hudbě. Jsi členem oblíbené a známé třebíčské kapely Like-it. Kdy a kde začala tvoje hudební dráha?
Začal jsem vlastně docela brzo, ale jak se to vezme. Táta taky míval kapelu a já už od nějakých pěti let taky začal brnkat. Ve čtvrté třídě jsem založil svoji první kapelu, ale to nemělo dlouhého trvání. Měli jsme jen jeden koncert a pak jsme se hned rozpadli. Na druhý stupeň jsem chodil do Základní školy v Jaroměřicích nad Rokytnou a tam už jsem potkal kluky, se kterými jsme založili kapelu, kterou máme spolu až doteď.

Takže fungujete ve stejné sestavě od základní školy?
Vlastně ano, bývalo nás pět, odešel kytarista a zůstali jsme čtyři. Dlouho jsme hráli pod názvem Acheron jen po zábavách. Hráli jsme všechny styly, dokonce i metal. Ten nám ale moc nešel, a navíc na ty popový písničky letěly víc holky. A u těch jsme už zůstali. Myslím u těch písniček, i když některý holky zůstaly i s námi (smích). Po čase nás zábavy přestaly bavit a začali jsme se věnovat vlastní tvorbě. Přestali jsme hrát na zábavách a ukončili tuto etapu tím, že jsme se přejmenovali. Like-it se jmenujeme asi šest let a je nás zase pět s příchodem klávesáka.

Co vás nakoplo a pomohlo zviditelnit se?
Začali jsme objíždět různé soutěže, což (překvapivě) nenapadlo jenom nás. Na soutěžích byla velká konkurence. Nám se ale podařilo vyhrát. Ze všech soutěží bych asi jen jmenoval tu, která probíhala v rámci Vysočina Festu každoročně konaného v Jihlavě. Byl to první ročník festivalu, první ročník soutěže a my ho vyhráli. A bez nadsázky by se dalo říct, že tahle jediná soutěž pro nás něco reálně znamenala. Zalíbili jsme se tam člověku, který nám pak hodně pomohl a celkově ty začátky bez něj by byly mnohem náročnější. Řada veselých náhod pak vedla k tomu, že jsme se dostali do vydavatelství a odjeli jsme šňůru koncertů s kapelou Chinaski.

Díky které písničce jste se dostali do rádia?
Startovní čárou byla písnička Nádech, která už je dnes stará tři roky. Nikdo nepočítal s tím, že půjde do rádia a že se chytí. Nahráli jsme tři singly a zkusili jsme poslat Nádech, kterému jsme tak nějak nejvíc věřili. A povedlo se, řekl bych.

Kde jste ji natočili?
Všechny písničky tvoříme ve zkušebně, která za ty roky dozrála v takové pěkné studio. Takže plno věcí si sami uděláme tam. I Nádech tam vznikl. Finální verzi jsme ale natáčeli ve studiu v Praze.

Jaká je tvoje role v kapele?
Vždycky jsem nejradši skládal hudbu a psal jsem k tomu rovnou i text. Basák se ale věnuje tvorbě hudby i produkčně a většinou nám vyrazí dech s nějakým novým nápadem, který se pak snažím dotextovat. Ale netextuju nebo neskládám hudbu jenom já. Většina písniček je opravdu společná práce nás všech.

Dobré texty se lidem dostávají do hlavy. Moc dobře vím, že napsat chytlavý text dá docela fušku. Jak to je u tebe?
Nejtěžší je najít téma. Jsme mladí kluci, tak se nám do toho hodně motají holky. Vždycky se snažím od toho uhnout, ale co si budeme říkat, je to těžké. Klobouk dolů před všemi textaři, kteří dokážou na lusknutí prstu napsat o čemkoliv. Hlavně to ale chce chytnout nějaké heslo, snadno zapamatovatelné, ale ne úplně pitomé. A to je úplně nejtěžší.

Když přijde nápad, je potřeba si ho poznačit. Kam si je zapisuješ ty?
Nápady si píšu do telefonu. Někdy se vzbudím v noci, tak si to musím zapsat. Když jich mám více, vezmu kytaru, zavřu se a dopíšu to komplet. I zpěvák píše, ale hlavně na to, co má zrovna po ruce. Teď donesl refrén na víku krabice od bot.

Máte za sebou první album. Tvořili jste ho dlouho?
Až moc dlouho. Přičítám to i covidu, i když nedá se na něj svádět všechno pochopitelně. Album jsme měli vydat už vloni v prosinci, ale vyšlo až v létě, protože jsme se prvně nemohli dostat do studia, pak bylo zase obsazené. Mezitím jsme některé písničky vyhodili a nahradili. Nádech, nebo Křídla, které už taky hrají v rádiích nějaký ten pátek, jsme doplnili novými písněmi. Na křest CD do klubu v Třebíči pak přišlo asi šest set lidí, takže bylo nadupáno. Máme radost, že to tak vyšlo a fanoušci byli spokojení. Už se těšíme, až začneme něco dalšího.

Jací jsou fanoušci, kteří chodí na vaše koncerty?
Skvělí! Ti, co nás znají, ale i ti, co ne, nás berou, neodchází a baví je to. Je jedno, jestli je to Praha, Brno, nebo Horní Dolní. Nejsme velká kapela, ale třeba jednou budeme.

Co plánujete s kapelou teď dělat?
Tyhle dva roky nás zabrzdily. Makáme na sobě a chtěli bychom se dostat zase do rádia a povědomí lidí. Živé koncerty nám jdou a umíme lidi strhnout. Letos jsme odjeli asi dvacet koncertů, běžně je to asi sedmdesát po celé republice. Takže jsem vděčný, že mám dobrou práci v Jaderné elektrárně Dukovany! Vždycky mě bavila technika i hudba. Podařilo se mi dělat obojí.

Eva Fruhwirtová