Pomáhat lidem mi přijde přirozené, říká Zdeněk Krátký
Zdeněk Krátký je sympatický a energický, bydlí v Třebenicích, je mu 50 let a v elektrárně je na pozici Specialisty profesní podpory na oddělení Systému kontroly a řízení elektrárny. Je pravidelným dobrovolným dárcem krve a patří k dobrovolníkům, kteří jezdí v případě povodní nebo jiných pohrom pomáhat do postižených oblastí.
Jak dlouho darujete krev? Pamatujete si, kolik máte za sebou odběrů?
Jsem dobrovolným dárcem krve už od vojny, takže od roku 1982 chodím třikrát až čtyřikrát ročně darovat krev. Přesný počet odběrů si nepamatuju, není to pro mě důležité, ale je to už pěkná řádka.
Takže chodíte darovat krev v určitých intervalech.
Funguje to tak, že dávám krev v případě potřeby na zavolání. Může se stát nehoda a zrovna je potřeba krev, nebo když někdo potřebuje určitý derivát krve, zejména když je potřeba jen určitá skupina krve. Jednou jsem jel i do Brna do fakultní nemocnice, protože tam bylo malé dítě a nutně potřebovalo krev. Podle všeho to byla asi špatná srážlivost.
Co vás přimělo stát se dobrovolným dárcem krve?
Tenkrát to bylo víc samozřejmé. Prostě kdo byl zdravý, tak šel darovat krev. Nikdy nevíte, kdy ji sami můžete potřebovat. Mělo by to fungovat na solidárnosti dobrovolného dárcovství. Dnes už se věci dobrovolně jen tak nedělají, aspoň je to můj dojem. Je to škoda. Lidé by si měli umět pomáhat.
Vaši známí a kolegové chodí také darovat krev, nebo jste spíše výjimkou?
Když jsem začínal v elektrárně, tak nás chodilo hodně. Kdo mohl, byl zdravý, tak šel. Myslím, že se to ještě hodně drží a dost nás z elektrárny chodí darovat.
Jste členem dobrovolných hasičů a také Sokola. Dalo by se říci, že to jsou další dobrovolné volnočasové aktivity.
Když člověk žije na vesnici, tak je potřeba se zapojit do společenského života. Na vesnici byl hasičem automaticky každý. Přeci jen, kdyby vypukl požár, tak jde hasit celá dědina a je potřeba vědět, jak na to. Takže jsem také členem hasičů. Se Sokolem souvisí u nás v Třebenicích fotbal. No a fotbal se hraje také v každé vesnici. To, co nás naučili starší, jsme pak předávali dál. Dlouhou dobu jsem i trénoval, skoro patnáct let.
Zúčastnil jste se s ADROU několika pomocí při povodních v České republice. Jaké to bylo?
Elektrárna Dukovany tuto podporu a pomoc podporuje, takže jsem se zapojil. ČEZ vyčlenil na tuto pomoc auta, takže jsme mohli do postižených oblastí jet pomoci. Když se něco stane, je potřeba vyjet co nejdříve. A díky tomu, že ČEZ je velká firma, tak umožňuje zaměstnancům účastnit se těchto pomocných akcí. Byl jsem při povodních na severní Moravě, ale i v jižních Čechách.
V čem konkrétně spočívala vaše pomoc?
Víte, je hodně důležité už to, že se tam s těmi lidmi bavíte a psychicky je podpoříte. Poznal jsem lidi, kterým voda smetla dům. Postavili ho znovu, vzali si půjčku a voda přišla zase.
Vozili jsme tam potraviny a vyklízeli vyplavené domy.
Jaký to byl pocit, když jste tam přijel?
Byl to hodně nepříjemný pohled na lidské neštěstí a bezmoc. Člověk si uvědomí, jakou máme výhodu, že nás v našem regionu neohrožují povodně.
Kromě všech těchto aktivit se také účastníte dobrovolnických dnů a chodíte také společně s ostatními před sezónou čistit okolí Dalešické přehrady. Co vás k tomu vede?
Pomáhat lidem mi přijde přirozené. Někdy stačí, když začne jeden, druhý se přidá, pak třetí a další. Jen je potřeba začít.