Pavel Hlaváč: Baví mě lidi, kteří dělají něco, co nemusí

Na dnešní rozhovor jsem se připravila, abys mi nenadával, že o svým tátovi nic nevím..

Tak si piš – vysoký krevní tlak, dál…

Počkej, mám první otázku. Vystudoval si učiliště, obor frézař. Jak si se teda dostal až k muzice a malování?

Ve škole jsem chodil do malířského kroužku, protože mě to vždycky tak nějak bavilo. Učitel mi říkal, že bych měl jít raději na uměleckou průmyslovku, ale maminka řekla, že řemeslo má zlaté dno. Takže teď jsem na dně a zlato nikde (smích)

A kdy a proč jsi začal s hudbou? Už s tebou bylo několik rozhovorů o hudbě, jak a s kým jsi začínal. To já si moc nepamatuji, v té době jsem ještě nebyla na světě.

No holky přece. Můj kamarád Zilvar hrál na kytaru tři akordy a holky se něj usmívaly a tetelily. Tak jsem si říkal, že se to taky musím naučit. Takže jsem začal s kytarou, kterou mi dali k Vánocům. A najednou jsem začal hrát líp jak oni. Chodil jsem taky totiž do houslí.

To ani nevím, že jsi hrál na housle. Kolik ti bylo tenkrát let?

Druhá, třetí třída. Chodil jsem rok do přípravky a rok do houslí. Já jsem totiž při jedné rvačce ve škole, přerazil ty housle o spolužáka. Tak naši řekli, že ze mě žádný Paganini nebude. On totiž pan ředitel hudební školy Orság byl jiného názoru a stále přemlouval moji maminku, že jsem jeho žák a abych pokračoval. Ale to vše mi řekla máma, až když jsem se vrátil z vojny.

Takže hudba už byla od houslí v druhé třídě?

Spíš tak od patnácti let, to mě chytla ta kytara. Od té dobý už to jelo. Začal mě hodně bavit bigbít.

Ještě mě zajímá to malování, s tím jsi začal kdy?

Víš přece, že každý rok je součást festivalu Zámostí i výstava v zámecké konírně. Tenkrát dělal kurátora výstavy můj kamarád Artuš Adámek.  Tak mu říkám, proč tady nevystavuje a on ze srandy řekl, to bys musel vystavovat taky ty. Tak jsme normálně sepsali smlouvu, krví jsme to podepsali. No fakt, co se směješ. (pozn. – vybavila jsem si tu bratrskou smlouvu alá Vinnetou s krví). Tak jsem tam donesl dva obrazy, které jsem teda udělal hodně narychlo. Na té vernisáži chodil malíř Ladislav Novák z Třebíče, chodil od obrazu k obrazu, ruce za zády. Zastavil se u těch mých a tak jsem za ním přišel. Pozdravil jsem ho „dobrý den pane profesore“ a on „Hlaváč, to jsi ty viď.“ Říkal jsem mu ano, to jsou mé obrazy. Chtěl vědět, jak jsem ty obrazy dělal. No ale to je přece výrobní tajemství, jsem mu odpověděl. A on zařval na celou konírnu, „jdi do…“ Dál už víš (smích) Tak jsem mu to pak vysvětlil a moc se mu to líbilo. Chtěl, abych v tom pokračoval.

Má nějaký název ta tvoje technika malování?

Já jsem to nazval šmirgláž.

Jak dlouho ti trvá jeden obraz?

To je různý. Někdy udělám obraz za den, někdy na to chodím koukat měsíc. To přece nejsou kachličky. Tam bych si spočítal čas za metr a podle toho bych se řídil.

Takže maluješ, když máš náladu a chuť?

Spíš když mě něco tlačí. Když je nějaká výstava nebo podobně.

Proč si myslíš, že poslední dobou lidé neinvestují do kultury a kvalitní tvorby? Třeba konkrétně v Třebíči, proč se lidé už nechodí tolik bavit a raději sedí doma. Je to dobou?

Je to hlavně o penězích. Moc lidí žije od výplaty k výplatě a někdy ani to ne. Neřekl bych, že nemají zájem o kulturu. Jednak je to tím, že kulturní nabídka dost velká. I na Třebíč. A hlavně každý už si našel ten svůj žánr a ten potom vyhledává.

Kupují si lidé obrazy?

Ne, to vím z vlastní zkušenosti. Z poslední výstavy co jsem měl v Třebíči. Lidé mi jednak hodně píší a jednak také říkají, že se jim mé obrazy moc líbí, ale nemají na to peníze.

Mám doma několik tvých obrazů, každý mi je závidí. Mohou si je také někde koupit, nebo je pouze daruješ?

Mohou si je koupit na výstavách. Mám také své internetové stránky, kde mě také mohou kontaktovat. Ale já osobně upřednostňuji osobní setkání. Protože prodávat obrazy přes internet by se nemělo.

Plánuješ tedy teď nějakou výstavu?

Měl jsem ve Velkém Meziříčí a teď od prvního dubna v Kroměříži.

Mám ještě bratra Jakuba. Ten jediný z tvých dětí, jde v hudebních šlépějích. Jsi rád?

To víš, že jsem rád. Ale zrovna ta hudba jde u něj tak nějak do pozadí. Začalo ho bavit studium. Studuje publicistiku v Praze se zaměřením na fotografii a grafiku. Říkal teď, že šel rád ještě na Karlovu univerzitu, obor sociologie.

A proč sociologie?

To jsem se taky ptal. Odpověděl mi, že na to FAMU ho asi nevezmou. (smích) Mám z něj radost.

Ještě mi řekni, proč sis založil účet na Facebooku? Máš tam své kamarády?

Chtěl jsem propagovat svoje díla. Jak hodiny, tak obrazy.  Pak máme s Peterem Hubou a Jirkou Kratochvílem společnost, která se jmenuje Repon (REalizace POťouchlých Nápadů). Dělali jsme takové věci jako je třeba glóbus Brna, červený pán v životní velikosti, který byl v židech v Třebíči. Ted je v Kočičině. Svítící kostlivec na skejtu, který byl původně na Zámostí v židovské čtvrti. Ted je na restauraci Barborka.

Takže tě baví nové technologie? Počítač, Facebook?

Baví mě hlavně lidi, kteří dělají něco, co nemusí. Mě taky baví sedět v hospodě, ale až když mám něco hotového. Ale sedět tam každý den a nadávat, že v Třebíči nic není, tak to mě fakt nebaví.

 

Šárka Vostálová

Foto: Tomáš Blažek