Oldřich Navrátil: V Třebíči se mi hraje vždycky dobře

Jaká byla premiéra hry Válka profesora Klamma? Hrajete ji dva roky, vzpomenete si ještě?

Vzpomínám si, že mně dvakrát vypadl text. Hru režírovala dcera Elišky Balzerové a na premiéru pozvala právě Elišku. Já si ji pamatoval ještě z JAMU. Eliška Balzerová je persona ve svém oboru. Kdyby se přišla podívat teď

Role profesora vám opravdu sedla. Jak jste se s ní sžil?

Ono to ani jinak nejde, abych se nevžil do role, kterou hraji. Neustálým opakováním je bližší a známější.

Dopoledne jste tuto hru hrál pro třebíčské gymnázium. Jaká byla reakce studentů?

Velmi dobrá, byli skvělé publikum. Hrál jsem tuhle hru na několika školách. Zkoušeli jsme i učňovské obory, ale pro ně to byl složitý text, takže jsme se zaměřili jenom na gymnázia.  Publikum třetího a čtvrtého ročníku gymnázia bylo stejné jako publikum na pondělní hře v Národním domě. Možná je to i tím, že v Třebíči lidé prostě do divadla vždycky chodili a chodí.

V Třebíči se vám tedy hraje dobře?

Vždycky se mi tady hraje dobře. Je tady dlouhá tradice ochotnického divadla. A lidé divadlo mají rádi.

Kde vás ještě můžeme vidět?

Hraju v divadle Minor, odkud pochází hra Válka profesora Klamma.  Tam také hraju v Klapzubově jedenáctce. Původně jsme ji chtěli zahrát v Třebíči, ale je to technicky velmi náročné. Pak hraju v Divadle Ypsilon, tam po čtyřiceti letech už rok zaměstnaný.  Když to dám dohromady, hraju desetkrát až patnáctkrát za měsíc, což je docela hodně.

Pamatujeme si vás  ze seriálu Bylo nás pět, kde jste hrál obchodníka Bajzy. Jak na to vzpomínáte?

To bylo jedno z nejhezčích natáčení, které jsem zažil. Ta role mi byla velmi blízká. Můj děda měl v Třebíči cukrárnu v Hasskově ulici. Já jsem v tom prostředí vlastně vyrostl. Pak mu ji ale znárodnili. Měl hodně vznětlivou povahu, to jsem zdědil po něm. Bylo nás pět považuji za zásadní dílo české literatury. Ještě vedle Babičky a Haškova Švejka.

Zúčastnil jste se Star dance a určitě jste musel hodně trénovat. Jak vám to šlo?

Nabídku jsem dostal krátce před jednašedesátými narozeninami. Tak jsem si řekla, že pokud to nevyužiju, tak umřu bez účasti ve Star dance.  Když mě představili Kamile Tománkové, byla trochu překvapená. Pak jsem se jí ptal, koho si představovala a ona řekla, že Bolka Polívku.  Ale pak jsme se skamarádili a zůstali jsme dobrými přáteli. Trénovali jsme denně, tři až čtyři hodiny. Nosil jsem si na trénink dvě trička a obě jsem po lekci ždímal.