Od pěnového míčku k trenérské lásce: David Vařílek o své tenisové vášni

Na světě je tolik sportů, ale ty sis vybral tenis. Proč? Co tě na něm baví?
Málo kdy jsem se zamýšlel nad tím, proč zrovna tenis. Když jsem byl malý bavilo mě si pinkat doma s plastovou pálkou a pěnovým míčkem o zeď. Nedělal jsem žádný sport ani nechodil do žádného kroužku. Mamka se mě jednoho dne zeptala, bylo mi jedenáct, jestli nechci chodit do kroužku tenisu. Já o tom nikdy nepřemýšlel, ale souhlasně jsem přikývl. Za těch 9 let se pro mě tenis stal životní vášní. Baví mě na něm to, že každá výměna je jiná. Je to velice pestrý sport, můžete být kreativní, tvořiví, a nejen mlátit do míčku od základní čáry. Navíc tenis má tři disciplíny, a to dvouhru, čtyřhru a smíšenou čtyřhru. Každá z nich je odlišná a každá má svá kouzla.

Začal jsi celkem pozdě, nebo se pletu?
Ano, začal. Často se můžete i u profesionálů dočíst, že začínali kolem pěti nebo šesti let. Jsou samozřejmě výjimky, ale sám jsem pocítil, když jsem začal v patnácti hrát závodně, že mají kluci náskok. Snažil jsem se to dohnat tréninky, ale teď vím, že jsem to až moc přeháněl.

V čem?
Trénoval jsem víc, než moje tělo i mysl zvládaly. Neměl jsem pak ani z některých tréninků radost a na turnaje jezdil unavený. Teď už to beru víc s klidem, a hlavně si to užívám a myslím, že mi tohle jiné vnímání pomohlo po mentální stránce ve hře. Je to něco, co bych chtěl nyní předávat svým svěřencům.

Hraješ i trénuješ?
Od konce května loňského roku trénuji v Tenisové škole SPIN v Brně. Můj začátek v trénování byl trochu náhoda, protože nemůžu říct, že jsem byl v tu dobu přesvědčený, že to chci zkusit, i když jsem to někde v hlavě měl. Nedopadla mi jedna brigáda a moje sestra našla, že ve SPINu hledají trenéra. Tím, že jsem věděl, že od září budu v Brně studovat na vysoké škole, jsem se rozhodl, že to zkusím. Vzali mě a teď už mám za sebou přes dvě stě odtrénovaných hodin a osm týdnů strávených na letních kempech. V loni v říjnu jsem také úspěšně absolvoval zkoušky na trenérskou licenci 3. třídy.

Léto jsi strávil v již zmíněné tenisové škole v Brně. To musí být opravdu láska k tenisu. Nebo to je částečně i tvoje práce?
Je to obojí. Možná bych dokonce řekl, že více než láska k tenisu je to láska k té práci. Ono ta práce je náročná a musí být za ni pěkná finanční odměna, aby ji člověk dělal na plno. I tak si ale myslím, že pokud vás vaše práce nebaví, tak je jedno kolik peněz za ni máte. Já musím říct, že jsem se v trénování našel a kempy mám ještě raději.

Co ti kempy přináší, že je děláš s takovou radostí?
I když je to náročná práce, protože na kempu plníte spoustu rolí, jste nejenom trenér, ale i náhradní maminka, strejda, uklízečka, ošetřovatel, organizátor, číšník a mnoho dalšího, tak mě s dětmi baví pracovat. Užívám si to, že tráví léto pohybem, venku na sluníčku se sportem, který miluji. Děti jsou bezprostřední, energie mají na rozdávání a mě často omlazují a pozitivní energii předávají. Dovolil bych si tu citovat názor z knihy Tenisové drily, se kterým naprosto souzním: „Učit děti tenis je hodnotný a fantastický způsob života. Trenéři se často setkávají se smíchem, utěsňováním a rozdáváním rad a hraním tenisu celý den s dychtivými hráči, kteří k vám vzhlížejí jako k mistrovi.“

Tenis je minimálně pro dva hráče. S kým hraješ?
Od té doby, co jsem odmaturoval na gymnáziu v Třebíči už netrénuji. Moje trenérka Monča Svobodová pak navíc v Třebíči skončila a já si řekl, že s nikým jiným už trénovat nechci. Sedli jsme si pro stránce tenisové i lidské a rostl jsem pod jejím vedením nejen po stránce tenisové, ale vyspěl jsem i jako člověk. Postupem času jsem si uvědomil, že to se mnou neměla lehké a nikdy moje děkuji nebude dostačující. Momentálně si chodím zahrát s kamarády. Hraju když je čas a chuť. V létě je to mnohem častěji, ale tak to mají všichni. Užívám si jednoduše každou chvíli, co na kurtu trávím.

Kde máš nyní svůj domovský sportovní klub?
Letos jsem naplno přestoupil z HTK Třebíč do klubu, kde už jsem loni hostoval, Tenis Ivančice. Do Ivančic jsem se dostal díky, teď už svému velmi dobrému kamarádovi, Tomášovi Krejčímu. Bylo to v době, kdy jsem neměl úplně jednoduché životní období a jsem mu za tuto možnost velmi vděčný. Poznal jsem spoustu nových skvělých přátel a našel svůj tenisový domov.

Jaký bude tvůj tenisový podzim?
Prázdniny skončily, ale mi v Tenisové stopy neleníme. První zářijový víkend jsme byli na akci Den náborů na Kraví hoře v Brně. Ve zkratce šlo o akci, kde si děti mohly vyzkoušet různé sporty. Nás moc potěšilo to, že u našeho stánku bylo od devíti až do sedmi večer neustále plno a spoustu dětí u nás chce začít trénovat. Takže můj podzim bude plný tréninků, které budu kloubit se studiem žurnalistiky a historie na vysoké škole. Z osobního hlediska jsem se zúčastnil u nás v Ivančicích koncem září tradičního Václavského turnaje ve čtyřhře. Letos už proběhl 41. ročník. Bylo to pro mě příjemné završení povedených letních turnajů.