O tragédii na konci války, o Vlastě Chramostové, Opálkovi a také o hodnotách v dnešní společnosti

Jak to tak bývá, když se krajané potkají. Začali jsme vzpomínkou na jeho maminku, na kterou si já dobře pamatuji. Stála u založení Rouchováčku a učila mnohé generace na tamní základní škole.

Petře, co bylo impulsem k památníku u řeky poblíž sokolovny?

Než umřela moje maminka, paní učitelka Škarabelová, tak mi řekla, kde a jak se stalo neštěstí, které se přihodilo na konci války a o kterém se oficiálně po válce nemluvilo. Zahynula tam také mého dědy sestra s malým dítětem, šestiletou Liduškou. Přemýšlel jsem nad tím, co udělat, aby se to místo a událost nějak připomněla. Aby si lidé uvědomili, že žít víc jak sedmdesát let bez války je fakt dobrý.

Co se tam tenkrát stalo?

Došlo k pomýlení. Dvě ruská letadla tam shodila bombu. Říkalo se, že tam byl jakýsi vál, který si spletli s dělem. Bohužel tam byly i tři ženy a jejich děti. V  době války nebyl benzín, takže než je dovezli s koňmi do nemocnice v Třebíči, tak bohužel jejich životy vyprchaly. A stejně zbytečně byly později shozeny bomby i na Dalešice a Hrotovice.

Kdo památník navrhl?

S panem starostou Černým jsem to řešil pět let zpátky. Neustále jsem měl na paměti maminčino vyprávění. Chtěl jsem to konečně rozpohybovat. Pro památník bylo připraveno několik návrhů. Zastupitelé obce Rouchovany se rozhodli pro kříž, který byl vysvěcen letos 7. Května.

Petře, vidíš v tom nějaké poselství?

Válka je vůl – jednoduše. To už zpívaly Synkopy 61.

Myslíš, že si to dnešní společnost uvědomuje? Nezapomínáme na hodnoty, na morálku, na hrdiny, kteří položili život za to, abychom žili svobodně a v demokracii? Nevytrácí se z našich životů úcta a snad i zodpovědnost?

Žijeme v svobodné době. O to více bychom měli dbát právě na připomínání si toho, co se stalo. Je na nás, jak vychováme naše děti a co jim předáme. Je to naše zodpovědnost. Nedávno jsem si vlastně uvědomil, že hrdina druhé světové války, který se podílel na provedení atentátu na třetího nejvyššího nacistu z říše, chodil do rouchovanské školy. Vzpomínám si, jak tam byla síň tradic. A nikdy tam nebyla ani zmínka o Opálkovi. Dozvěděl jsem se to až v mých čtyřiapadesáti letech. Domluvil jsem se s paní starostkou z Rešic Petrou Jílkovou a s paní ředitelkou rouchovanské školy na dvouměsíční výstavě o Opálkovi. Byla ve stejné síni tradic ve škole. Nemohlo se mluvit o Opálkovi, nemluvilo se ani o té tragické události, která se stala na konci války. Já jsem to věděl, protože to byla rodinná záležitost, ale tenkrát se o tom prostě nemohlo mluvit veřejně. Pravda musí jít ven. Jak ses ptala, jestli nezapomínáme na hodnoty… Nesmíme.

Zmínil jsi výstavu věnovanou příběhu Adolfa Opálky. Hodně jsem o něm četla. V Rešicích na úřadě mají hodně zajímavých knih. A když jezdím na Třebíč, jedu kolem Dolních Vilémovic, vzpomenu si na dalšího hrdinu, spolubojovníka Opálky, Jana Kubiše.

O výstavě ti řeknu, ale začnu ze široka. Dnes stojí ve Vilémovicích zrenovovaný rodný dům Jana Kubiše. Velkou zásluhu na tom měla paní starostka Jitka Boučková. Naše firma Kapucín ten dům projektovala. Vzpomínám si, jak se sháněly peníze na renovaci. Stát od toho v počátku dal ruce pryč. No, a vidíš, to je to vytrácení hodnot a zodpovědnosti. Tenkrát nás napadlo s Milanem Šťastným a Vítězslavem Jonášem, že bychom mohli udělat výstavu k operaci Anthropoid. Podařilo se. V době cvičení na letecké základně v Náměšti, když tam byli vojáci NATO, tak jsme jim ji také přivezli. Vzpomínám si, jak jsem svojí chabou angličtinou vysvětloval panu generálovi z Německa, že z našeho regionu pocházejí dva hrdinové, kteří provedli atentát na Heydricha. A on se tak na mě díval, poslouchal moji řeč a pak mi dal ruce na ramena a řekl: „My dva za to nemůžeme.“ Tam jsem pocítil, co to je usmíření, a odpustil jsem jim. 

Výstava byla k vidění vloni v Rešicích u příležitosti 75 let provedení atentátu na Heydricha.

No a právě tam jsem zaznamenal, že Opálka chodil do školy v Rouchovanech. Ještě před tím, než jsme přivezli výstavu do Rešic, měli jsme ji v　Náměšti a potom v Moravském Krumlově. A teď ji plánujeme dát na gymnázium do Třebíče. Byl bych rád, aby každý rok byla někde umístěna.

Na začátku června se v Třebíči běžel Běh paměti národa, vím, že jsi studentům při organizaci pomáhal a dokonce jsi zajistil pro vítěze poslední knihy od Vlasty Chramostové s jejím podpisem.

Ta knížka se jmenuje Byl to můj osud. Popisuje v něm svůj těžký životní příběh. A také píše o Rouchovanech. „Rouchovanské zvony zněly do usínání i mně. Do Rouchovan jsem jezdila k tatínkově nejmladší sestře Bláži. V dětství, když byla ředitelkou školy. A v dospělosti až do její smrti. Bydlela na bývalé faře vedle kostelní věže a já spávala u okna, které vedlo přímo k ní. Když si připomenu jejich zvuk, dodnes mně vyvolává vůni a prchavou atmosféru dětství.“

O Bláže a Vlastě Chramostových jsem často slýchávala od svého dědy. Neupadá v Rouchovanech však do zapomnění?

Bohužel asi ano. Když měla 90 let, bylo to před třemi roky v listopadu, tak jsem byl za panem starostou Dukovan a Rouchovan. Vlasta Chramostová měla dědečka ve Skryjích. Dukovanští jí poslali po mě dárek, Rouchovanští se opozdili, a to mi bylo líto.

Ty ji často navštěvuješ, jak se jí daří?

Viděl jsem ji v televizi nedávno, představovala v Národním divadle svojí novou knihu. Na svůj věk vypadala výborně. Mám tu čest ji potkávat často od jejích 80. narozenin. To mě i s mojí maminkou pozvala na divadelní představení „Tři životy“, kde rekapitulovala svůj životní osud. Vlasta Chramostová má narozeniny 17. listopadu. Každý rok ji v Praze navštěvuji. Krásně se s ní povídá. I s panem Milotou. Musím ještě poděkovat Luboši Ludvíkovi, že si na ni a tetu Blážu vzpomněl v minulém zpravodaji. Na statečné lidi, jako je ona, a kteří jsou spjati s Rouchovany, by se nemělo zapomínat.

 

　

Eva Fruhwirtová