O práci v Domě na půli cesty

Jaká byla vaše cesta do Domu na půli cesty v Pohořelicích?

Vystudovala jsem speciální pedagogiku v Olomouci, tahle problematika mi byla vždy velmi blízká. Teoretické věci mohu uplatnit tady v Domě v praxi. Ale musím říct, že realita je jiná, než to, co se člověk naučí na vysoké škole.

V čem je to jiné?

Škola člověka nepřipraví na psychickou zátěž, která k této práci patří. A možná to ani nejde. Ze školy víme mnoho teoretických poznatků, ale nikdo vás nenaučí, jak se v konkrétní chvíli správně zachovat, jak nejlépe řešit vzniklé situace. Každý klient Domu je jiný, nemůžeme měřit jedním metrem. Není lehké si získat jejich důvěru. To vás knihy nenaučí.

Co je na vaší práci nejtěžší?

Musím do své práce investovat hodně energie a ne vždy se ta energie vrací. Musíme prožívat příběhy našich klientů, abychom jim mohli pomoci. A většinou nemůžeme očekávat vděk, protože bychom pak byli zklamaní, ten obvykle nepřichází. To vše dohromady je po psychické stránce docela těžké.  Ale když se nám podaří někomu pomoci, stojí to za to.

Jak se vyrovnáváte s těžkými příběhy a osudy lidí, kteří k vám přicházejí?

Ze začátku jsem to hodně prožívala. Ale pak jsem pochopila, že v rámci zachování svého zdraví a psychiky, si tyto příběhy nesmím tolik připouštět. Tím, že je budeme litovat, tím nikomu nepomůžeme. Takže se snažím na osudy těchto mladých lidí dívat tak nějak objektivně a realisticky.

Vozíte si „práci“ domů? Nebo zůstává za bránou Domu? 

Bez odpočinku to nejde. Doma se zavřu s knížkou nebo si jen lehnu a při hudbě relaxuji. Snažím se doma na práci nemyslet, ale někdy to nejde. Občas se přistihnu, jak večer přemýšlím nad tím, co bude v práci, jak budeme řešit některé situace s našimi klienty, co nás čeká…