Nejdelší historický epos Antonína Zvěřiny je českým rekordem

Básnické střevo je forma talentu a nemá ho každý. Jak dlouho se věnuješ psaní veršů a příběhů?
Mým přáním bylo stát se sportovním komentátorem. Později jsem začal tíhnout k psaní, svůj první román jsem začal psát ve dvanácti letech. Nedokončil jsem ho, protože jsem na to v té době ještě neměl schopnosti.

Dlouhá léta pracuješ jako novinář. Můžeš nám přiblížit, jaká byla tvá cesta k novinařině?
Začínal jsem na střední škole přispívat do různých periodik, vydával třídní noviny. Psal jsem později také kroniku naší bigbeatové kapely. Za minulého režimu nebylo tolik možností, jak se v této oblasti realizovat, takže novinařinu jako takovou jsem začal dělat až po Sametové revoluci. Přispíval jsem i do různých časopisů, spíše do humoristických. Dokonce jsem prorazil v Dikobrazu. V roce 1996 jsem dostal nabídku pracovat v regionálních novinách v Třebíči. Dlouho jsem to zvažoval, myslel jsem si, že na to nemám. Už před tím jsem tam sice přispíval, ale byly to humoristické příběhy. Novinařině jsem se naučil od kolegů, ať už to byl Luboš Janoušek, Mirka Čermáková nebo Pepa Samešů.

Co jsi dělal před tím? Už jsi nastínil, že za komunistického režimu mohl být novinář jen ten, kdo měl prověření a správné myšlenky o socialistickém zřízení.
Absolvoval jsem třebíčskou zemědělskou školu. Můj tatínek byl zahradník, takže jsem k tomu měl blízko. Ale víc jsem tíhl k zahradnictví než k zemědělství. Pracoval jsem v jednotném zemědělském družstvě v Kožichovicích. A tady se ze mě stal zakázaný básník. Předseda družstva rozhodl, že budou vydávat zpravodaj. Kamarádi, kteří ho vydávali, věděli o mých sklonech k básnictví, a tak mě požádali, zda bych do plátku nepřispíval. Rád jsem na to kývnul. Psal jsem tam takové říkanky jako: Když nám nastal podzim, zaseli jsme ozim. Pro zpestření menáže, sklidili jsme siláže. Lid družstevní se tomu samozřejmě pochechtával, ale vedení družstva trpělo. Když se dostavěla bramborárna, tak jsem napsal oslavnou báseň, kterou jsem zakončil úderným budovatelským veršem: Radujte se erteple, teď budete žít v teple. To mi zlomilo vaz a zakázali mi publikovat mé básně v tomto periodiku.

Přeci jen se jeden tvůj článek objevil v Rudém právu. Jak tě napadlo jim ho poslat?
No to bylo něco. Když jsem ho poslal, to bylo v 80. letech a články se posílaly poštou, tak jsem pak docela trnul, co z toho bude. Přiznávám, že jsem se bál. Napsal jsem totiž článek o našem zimní výletě s kamarády. Chtěli jsme se sejít a užít si legraci. Měli jsme s sebou náležité občerstvení a vydali jsme se ve sněhu neupravenými cestami do Hroznatína do rodného domu Ludvíka Svobody. Po cestě jsme sice zlomili dvoje lyže, ale doběhli jsme zdárně až tam. Tam nás přivítala vzdálená příbuzná Ludvíka Svobody. Byla zvyklá, že tam jezdí delegace ve vázankách, a ne parta kluků obalená sněhem. Byla udivená, ale čaj nám uvařila. Mě napadlo, že by to byl dobrý článek do Rudého práva. Když jsem ho poslal poštou, tak jsem si pak uvědomil, že by to mohli brát jako provokaci, přeci jen jsem to psal odlehčenou formou. K mému překvapení vyšel článek na sportovní straně Rudého práva s názvem Kožichovičtí svazáci běželi krajem Ludvíka Svobody. Někteří družstevníci pochopili, že si z toho dělám legraci a dali mi to také najevo.

Jak jsi psal své verše a články? Mám teď na mysli na čem, protože počítače tenkrát nebyly…
Ale bylo staré dobré pero a papír. Když jsem začínal, doma jsme psací stroj neměli, to až mnohem později.  K tomu psaní na stroji - to si člověk hodně rozmyslel, co a jak napíše, jak svou myšlenku formuluje. To není jako dnes, kdy to můžete jednou klávesou smazat a napsat vše jinak. Články se posílaly poštou, e-maily nebyly.

A dnes publikuješ své verše každý den na Facebooku…
Jdu s dobou (smích). Veršování mě pořád baví. Říkám si, že čtyřverší je tak akorát dlouhé, aby si ho lidé přečetli. Není ale vůbec jednoduché dostat myšlenku do tak malého prostoru. Řídím se tím, že jak mě to napadne, tak to napíšu, už to nepřepracovávám. Chci tam zachytit ten daný okamžik.

Nemohu si pomoci, ale tvé veršování a zachycování každodenního života mi trocho připomíná Jiřího Žáčka.
To je můj velký vzor. Dokonce jsem mu své verše poslal a on mi odepsal. Vybral deset, které jsou podle něj hodně zdařilé. To mě moc potěšilo.

Tolik veršů, humoresek, příběhů a článků… Vedeš si archiv?
Nevedu a mrzí mě to. Jak nad tím přemýšlím, je to škoda.

Jsi básník okamžiku.
No to je dobré (smích). Ale já se nepovažuji za básníka. Začínal jsem tím, že jsem psal různé rýmovačky pro známé k narozeninám a ke svatbám a k výročím. Uvažuji nad tím, že shromáždím všechny verše, které vydávám každý den na Facebooku.

Vytvořil jsi nejdelší historický epos o městě. Dokonce ti tento rekord potvrdila agentura Dobrý den z Pelhřimova. Jak tě to napadlo? O čem je?
Chtěl jsem napsat něco o svém rodném kraji, ideálně báseň. V roce 2018 bylo výročí 550 let od dobytí Třebíče Matyášem Korvínem. To byl námět! Vzal jsem si z toho základ, ale jinak jsem si to vše upravil podle své fantazie. Začíná to tím, že Jiří z Poděbrad je zvolen králem českým. Matyáš Korvín sbírá vojsko proti němu a táhne přes Hrotovice, Mstěnice, přes Klučov, Střítež až do Třebíče. V mém eposu Třebíč dobyl, ale nepokořil, protože Třebíč je věčná.
Dlouho jsem to nikomu nedával číst, měl jsem to uložené v šuplíku, teda počítači. Vydal jsem to až po dvou letech. Bral jsem to jako recesi, nadsázku a legraci. Nepovažuji se za rekordmana.

Jak dlouhý je nejdelší český epos o městě?
Má 120 slok po čtyřech verších.

Kde se dá kniha koupit?
Mám je u sebe doma, takže kdo by měl zájem, ať se mi ozve.

Tondo, děkuji ti za rozhovor a ať ti to píše!
Eva Fruhwirtová