Nedělám věci napůl. Když se do něčeho dám, tak to chci dotáhnout, říká Jirka Žák

Jirka vystudoval střední průmyslovou školu v Třebíči a po ní se vydal na Vysoké učení technické do Brna. Letos dokončuje inženýrské studium na oboru elektroenergetika. V únoru a březnu absolvoval Jirka odbornou stáž na jaderné elektrárně Dukovany.

Jaká byla tvoje cesta na tuto stáž?

Dostal jsem se na ni díky Kontu Bariéry a také díky tomu, že píšu diplomovou práci na téma Studie blackoutu s ohledem na jadernou elektrárnu Dukovany a mým vedoucím na elektrárně je František Kostiha.

V současné době hraješ stolní tenis v reprezentaci, kdy jsi začal?

Ke stolnímu tenisu jsem se poprvé dostal na vozíku přes kamaráda na rehabilitačním pobytu v Košumberku. Tenkrát hrál za reprezentaci a řekl mi, že bych to mohl zkusit. Začátek studia na VUT byl hodně časově náročný, také jsem sháněl nějakou práci, abych mohl v Brně vůbec existovat, a tak jsem začal pravidelně trénovat od roku 2009.

Nezůstal jsi jenom u stolního tenisu…

Vedle toho, že jsem ve sportovním klubu Moravia Brno, tak jsem v Brně založil tým florbalistů na vozíku pod záštitou Bulldogs Brno. Ve florbale jsem se prosadil do české reprezentace.

Jak často trénuješ?

Tenis hraju třikrát až čtyřikrát týdně. Jsou v tom tréninky a také zápasy – hraju totiž ještě ligu se zdravými sportovci. Když se do toho teď ještě přidá liga stolního tenisu vozíčkářů, tak mám týden plný. K tomu ještě tréninky florbalu a ligová kola.

Nedávno ses vrátil z mezinárodního turnaje v Itálii. Byl to tvůj první výjezd do zahraničí?

Ano, byl. Jednalo se o turnaj, který je srovnatelný jako světový pohár v ostatních sportech. Bylo to v Itálii v Lignanu a podařilo se mi porazit hráče, který je ve světovém žebříčku kolem pětadvacátého místa. Pocit ze hry mám dobrý, ale je přede mnou ještě dlouhá cesta, abych se prosadil ve světové konkurenci.

Co tě čeká dál?

Hlavně dopsat a obhájit diplomovou práci a také udělat státnice (úsměv). Za týden Středoevropská liga v ping pongu v Hodoníně .  V dubnu také začíná Český Pohár stolního tenisu vozíčkářů a to v Klatovech a v Mohelnici. V květnu světový pohár ve Slovinsku v Lašku, na Slovensku v Bratislavě a v září také u nás v Ostravě. Pokud se mi podaří sehnat finanční prostředky, tak se chci dostat na Mistrovství Evropy do Itálie. Ve florbale budou na jaře ještě dvě ligová kola a to v Ostravě a v Praze. Na podzim bychom měli jet s reprezentací na turnaj do Nizozemska.

A co olympiáda v roce 2016 v Riu?

Uvidím, jak se mi podaří skloubit sport s prací. Přeci jen není u nás rozlišeno, zda se jedná o zdravého nebo handicapovaného sportovce. Když jsem do Itálie, tak jsem si musel veškeré náklady hradit sám, pingpongová reprezentace mi to nezaplatí, nejsou na to peníze. V zahraničí to funguje tak, že i handicapovaný člověk může být profesionálním sportovcem a bere za to plat. U nás jsou peníze ve svazech zdravých sportovců, ale ne ve svazech handicapovaných, takže vždy záleží na tom, jak se nám podaří získat peníze.

Po vysoké škole chceš jít pracovat, ale nabídky jsou spíš v Praze a Brně, než u nás v regionu. Nebude ti to tady chybět?

Tak určitě ano. Ale žít na vesnici na vozíčku není jednoduché. Mám tady od mala dobré kamarády a ti mi určitě chybět budou.

V roce 2006 se ti stal úraz, který tě posadil na vozík. Jak se ti změnil život a jak se na něj teď díváš?

Nevím, jestli jsem se s tím srovnal, ale beru to jako současnou situaci. Žiju přítomností. Určitě mi také pomohlo to, že jsem věřící. Nezanevřel jsem na život. Vozíkem nic nekončí. Hlava mi zůstala v pořádku, dokážu se sám o sebe postarat a to je nejdůležitější. Po úraze jsem hodně rychle dospěl. A musím říct, že mě to posunulo dál. Dívám se na život jinak a lépe.

Co oceňuješ na druhých lidech?

Jednoznačně upřímnost. Vadí mi lež, tu opravdu nemám rád.

Jak by ses charakterizoval?

Kdybych to mohl shrnout do několika slov, tak by to byla asi tato: hodný, společenský, poctivý, pracovitý. Když se do něčeho dám, tak to chci dotáhnout. Nedělám věci napůl.

Právě prožíváme Velikonoce. Jak je budeš trávit ty?

Velikonoce jsou největší křesťanské svátky. Na Velikonoce budu s rodinou, zajdeme spolu do kostela. Je to čas, kdy se člověk může zastavit a zamyslet se nad tím, co dělá.

 

Foto: For Jane