Naše zvony zní v Japonsku i Kanadě, říká zvonařka Leticie Vránová-Dytrichová

Když jsem přemýšlela o tom, jaký pocit ve mně vyvolává zvuk zvonů, vzpomněla jsem si na seriál F. L Věk. Na scénu, kdy zvony svolávaly obyvatele Dobrušky na půlnoční mši. Venku poletoval sníh, všude bylo naprosté ticho, jen zvony z kostela svým pravidelným rytmem bim bam, bim bam probouzely krajinu ze zimního spánku a podtrhovaly tak kouzelnou atmosféru Štědrého dne. Uvědomila jsem si, že Vánoce bez vyzvánění zvonů si snad ani neumím představit. Co znamenají zvony pro paní Leticii Vránovou - Dytrychovou, pokračovatelku rodinného zvonařského řemesla?

Paní Vránová - Dytrychová, jste již třetí generací rodiny, která pokračuje ve zvonařském řemesle. Jaké byly začátky zvonařské dílny, kterou v současné době vedete?
Můj dědeček, Josef Dytrych, vlastnil v Brodku u Přerova pražírnu kávy. Své zboží dodával do obchodů Julius Meinl. Když mu Němci pražírnu kávy zavřeli, vyráběl se svojí ženou malované podnosy. Po osvobození došlo ke znárodnění a děda, který byl velice šikovný a vynalézavý, objevil tenkrát onu příslovečnou „mezeru na trhu". Sehnal si technologické postupy, vybudoval dílnu a začal vyrábět kovové dveřní kliky. Tak získal první kovolitecké zkušenosti. Když se jednou v Brodku povídalo o tom, že obec má mizerný zvon a byl by zapotřebí nový, mého dědu to úplně nadchlo, protože zvony ho fascinovaly od mládí. A tenkrát to všechno začalo - dědeček se nabídl, že zvon odlije. Prožil několik bezesných nocí a nakonec 1. května 1950 se dílo povedlo. Zvonařskému řemeslu už zůstal, právě tak jako jeho manželka Laetitia, věrný až do své smrti. Zemřel náhle, po patnácti letech zvonařské práce. Paní Laetitia v započatém díle odvážně pokračovala dále. Jejich dcera Marie, moje maminka, vyrůstala ve zvonařské dílně již od svých sedmi let a nakonec, v 80. letech, se po babičce stala pokračovatelkou rodinné tradice. To už měla vystudovanou výtvarnou teorii na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Podařilo se jí vybudovat nové dílenské prostory a roční produkce byla v té době 1 500 zvonů všech velikostí. V dílně, která tou dobou už zaznamenávala velké úspěchy, pracovala také maminčina sestra Marcela.

Jak vy sama jste se k řemeslu dostala?
To přišlo nějak samo sebou - v prostředí zvonařské dílny jsem přece vyrůstala. Vždycky jsem nějak intuitivně cítila, že jsem svědkem něčeho mimořádného. Krom toho mě k tomuto řemeslu také systematicky vedla moje maminka. Ani vlastně nevím, kdy jsem si poprvé doopravdy uvědomila, že nikdy nechci dělat nic jiného...

Kde všude znějí zvony ze zvonařské dílny Dytrychových?
Zvony z naší dílny zvoní po celém světě. Například v japonské Hirošimě, americkém Texasu, ruském Jakutsku, jihoafrickém Kapském městě, kanadském Vancouveru a dokonce
i v Austrálii. Ale také v Itálii, Polsku, Rakousku, Německu a dalších evropských státech.

Doslechla jsem se, že i v některých obcích poblíž elektrárny znějí vaše zvony.

Nejvíce zvonů bylo opravdu odlito pro Českou a Slovenskou republiku. A v nejbližším okolí dukovanské elektrárny je hned několik našich zvonů - například v Krhově, Dalešicích, Odunci a Kralicích nad Oslavou. V současnosti, kdy zvony už zdaleka nejsou jen součástí vybavení sakrálních staveb, nabízí firma nejen výrobu a výzdobu zvonů a dodávku jejich kompletního technického vybavení, ale také rekonstrukci zvonů historicky cenných, výrobu zvonkoher, hodinových cimbálů a podobně.

Jak vy sama vnímáte zvonařství - jedno z nejstarších řemesel?
K výrobě zvonů je nezbytná celá řada různých oborů. Patří mezi ně slévárenství, matematika, fyzika i hudební teorie. Každý zvonař musí být zručným slévačem, modelářem, cizelérem a výtvarníkem. Teprve zkušenosti, získávané při výpočtu a konstrukci zvonového žebra, umožní nakonec precizní odlévání zvonů, znějících přesně v požadovaných tónech. Základním předpokladem úspěšné zvonařiny přitom stále zůstává, navzdory moderním technologiím, poctivá rukodělná práce.

Jsou nějaké zakázky, které pro vás byly obzvlášť významné?
Takových zakázek bylo hodně. Jednou z nejvýznamnějších byl zvon jako dar papeži Janu Pavlovi II. při příležitosti jeho první návštěvy naší země. Významný byl i projekt Zvony smíření a tolerance, zahrnující sedm našich zvonů pro katedrálu svatého Martina v Bratislavě. Jednou z mých největších samostatných prací a současně i prací, na kterou snad nejraději vzpomínám, byla výroba čtyř zvonů pro chrám svatého Michala v mém milovaném rodném městě - Olomouci. Největší z nich, zvon „Panna Maria", váží 2850 kilogramů. Za vrchol zvonařského umění lze považovat také zvonkohry. U nás, v sídle firmy, můžete slyšet zvonkohru s 22 zvony. Naše zvonkohry ale rozeznívají své melodie i v Praze, Brně, Olomouci, Ostravě, Uherském Brodu, Košicích, Frankfurtu nad Mohanem a mnoha dalších městech.

Vůbec nemám představu, jak těžké nebo velké jsou zvony, které vyrábíte.
Jejich velikost je často opravdu úctyhodná. Zmíním-li se jen o zvonech, umístěných v České a Slovenské republice, tak například pro chrám sv. Egídia v Bardejově jsme vyrobili zvony, vážící 2100 a 4300 kilogramů; v Košicích má zvon Urban, vyrobený ve spolupráci s VSŽ Košice, 6200 kilo. Dvě tuny váží v Plaňanech zvon D1, který je přesnou kopií místního puklého zvonu. Za zmínku stojí i zvony v Bratislavské katedrále Sv. Martina, kde je 7 zvonů a nejtěžší z nich váží 2200 kilo. Tři zvony z naší dílny jsou i v pražském Týnském chrámu. Váha největšího z nich je 2500 kilogramů. Velikost zvonu ale není jediné hledisko, prokazující dovednost zvonaře. Neméně podstatná je dokonalost čistoty tónu. Tu prokazují například dva naše zvony, odlité jako hudební nástroje pro orchestr Vídeňské filharmonie, konkrétně k provedení skladby Hectora Berlioze „Fantastická symfonie".

Zvony jsou umělecká díla a mají svá jména. Jak se zvonům jména dávají?
Mnohým zvonům je jejich jméno stanoveno už předem, zejména jde-li o zvony, určené pro sakrální stavby, zasvěcené zpravidla jednomu či několika svatým patronům. Jindy zvon získává jméno podle přání zadavatele. Občas se ale také stane, že je pojmenován třeba podle zvláštní události, která se přihodila během jeho výroby.

Máte svůj oblíbený zvon?
Nabízí se samozřejmě jednoznačná odpověď - všechny své „děti" mám, jak náleží, ráda stejným dílem. Vždyť do každého z nich nejen já, ale všichni, kdo se na jeho vzniku podílíme, vkládáme to nejlepší a ještě cosi navíc - další zkušenost, kterou nám poskytla právě jeho výroba. Musím se ale přiznat, že navzdory tomu je za ta léta několik zvonů, které mi uvízly v duši přece jen o něco hlouběji než ty ostatní. Z nejrůznějších důvodů...

Letos 28. října jste dostala ocenění z rukou pana prezidenta, co to pro vás znamená?
Rozhodně to byl výjimečný, nezapomenutelný zážitek. Předcházela mu ovšem dlouhá cesta, kterou nastoupil můj dědeček a v níž pokračovaly babička i maminka. Je to zkrátka vyznamenání pro celý zvonařský rod Dytrychů a já jsem šťastná, že jsem je mohla převzít jako ocenění práce jejich i té svojí.
Znamená pro mě především uspokojení a radost z toho, že se naší práci dostalo uznání i od prezidenta republiky a tím snad zase o něco větší pozornosti zvonařskému dílu, které zanechává budoucím pokolením svědectví o nás, naší vlasti i o naší době.
Na mně teď je, abych se svými spolupracovníky v tomto díle pokračovala. Máme velké plány, chceme firmu dál rozvíjet, aby i naše generace přispěla ke cti rodového jména a vzácného řemesla.
Paní Dytrychová, blíží se Vánoce, máte tyto svátky také nějak spojené se zvukem zvonů?
Myslím, že bychom asi jen těžko hledali člověka, kterému nejkrásnější svátky nerezonují velebným souzvukem zvonů. Takový člověk by byl o mnoho ochuzen.

Alena Hostašová