Na začátku knihy Přátelství navzdory Hitlerovi byla fotografie z Jihlavy

Jela jsem zrovna z Rouchovan do Třebíče. Tu knížku jsme samozřejmě hned chtěla. Pak jsme se potkali na Letní žurnalistické škole v Havlíčkově Brodě. Chtěla jsem vědět víc, co bylo před napsáním knihy, která má kořeny na Jihlavsku.

Jak ses dostala ke všem příběhům, které jsou ve tvé knížce? Kde začala tvoje pátrání po židovských dětech a jejich příbězích?

Vždy říkám, že se to tak pěkně sešlo, že všechny ty profese, které jsem dělala před novinařinou se pak prokombinovaly.

A to byly které profese?

Studovala jsem knihkupeckou školu, která mě bavila nejen literaturou, ale bavilo mě to, že jsme měli praxi. Nejdřív to byly dva roky v knihkupectví a potom dva roky jsem byla v antikvariátě, který zároveň dělal knižní aukce a aukce fotografií. Tam jsem se už dostala k lidem, kteří se dokážou pro něco nadchnout, třeba sbírají Váchala. Možná už to byl jeden z těch světů, který mě začal bavit. Po maturitě, protože jsem člověk praxe, se mi moc nechtělo na vysokou, říkala jsme si, že chci hned něco dělat. Šla jsme na taneční konzervatoř, kde jsem dělala v knihovně a zároveň jsem tam dělala produkční různým představením. To mě začalo hodně bavit. Motat se kolem věcí, když se něco organizuje a dává dohromady. Pak jsem se seznámila s lidmi, kteří pracovali v kulturním centru v Terezíně. Tam už produkovali filmový festival, workshopy. Různé žánry se začaly míchat a už tam bylo více zájmu o fotografii. Fotky jsou, co se týká umění, pro mě nejbližší. Pracovala jsem také v galerii Josefa Sudka, opět jako produkční a věci okolo výstav. Potom jsem se dozvěděla, že v Lidovkách shání někoho na rešerše a produkci. Já jsem něco tehdy psala, ale rozhodně to nebylo, že bych měla nějaké ambice jít na vysokou školu, nebo že bych se tím chtěla nějak seriózně zaobírat.

Jak dlouho jsi v Lidových novinách?

S různými přestávkami třináct let.

Pocházíš z novinářské rodiny. Nezanechalo to v tobě stopy či něco jako předurčení?

Nedávno jsem vzpomínala v jednom rozhovoru, že tatínek je postrach kastelánů. Protože když přijde někam na zámek, tak má vždycky takový ten dotaz na konci prohlídky. Kastelán už to chce mít za sebou, ale zeptá se, zda někdo má nějaký dotaz. Můj tatínek se vždy přihlásí a pak je smršť třicet minut otázek. Tatínek i maminka jsou novináři, takže ta zvídavost jde ke mně ze dvou stran a nějak se to ve mně sloučilo. Tím chci říct, že když jsem začala dělat v Lidovkách rešeršní práci, tak to spočívalo v tom, že když se chystal nějaký rozhovor, tak jsem šla do výstřižkové služby a tam měli složku se jménem. V ní byly a také jsem třeba zjistila, že je o něm film nebo knížka. Začala jsem to shromažďovat a pak předala kolegyni, která šla dělat  rozhovor. Postupně jsem si říkala, že by mě tohle docela bavilo.

Funguje stále rešeršní služba?

Nefunguje. Tehdy mi říkali, že jsem si je hodně rozmazlila, protože asi za normálních okolností, si rešerše dělá novinář sám. Ode mě to dostali vše připravené.

Dnes už tuto službu nahradil Google?

Hodně záleží, kolik času je na přípravu a tak dále. Pokud je to příběh o pamětnících, pak se snažím najít maximum informací, většinou na internetu není skoro nic, hledám v knihovnách, v archivech a v dalších badatelských institucích.

Tohle byly tedy tvé začátky v médiích?

Ano, takhle to pozvolna začalo. Dobře jsem sledovala chod redakce a viděla jsem jak je denní rytmus náročný. Měla jsem dilema, jestli se pustit naplno do toho, co mě hodně baví a hrozí tam riziko, že budu rutinér. Měla jsem obavy, aby se moje hobby nestalo rutinou, ale nakonec jsem si řekla, že to risknu a půjdu do toho naplno.

Jaký byl první impuls napsat knihu Přátelství navzdory Hitlerovi?

Mám hodně ráda projekt, který se jmenuje Zmizelí sousedé, kde mladí lidé pátrají po zmizelých židech, sousedech nebo spolužácích. Moc se mi ten projekt líbí, jak jsou aktivní. V roce 2010 bylo výročí deset let projektu a já jsem z několika příběhů udělala takovou dvoustránku a příběh, který mě zaujal nejvíc tak vyšel na titulní straně Lidových novin. Byl o židovské dívce, která žila za války v Jihlavě. Předtím, než šla do transportu, tak se nechala vyfotit. Co se  s ní stalo, jak to bylo, to nikdo dlouho nevěděl. Až právě projekt Zmizelí sousedé zjistili, že právě ona i její rodiče zemřeli.  Fotografovi, který tuto dívku Helenku vyfotil, bylo v roce 2005 okolo devadesáti let. Měl svůj archív fotografií. Své fotky si třídil a byl to slušný byznysmen. Řekl si, že když paní fotky zaplatila, ale nikdy jí je nepředal a neměl ani její jméno, tak ji zkusí najít.  V roce 2007 podal tedy výzvu do regionálních novin na Jihlavsku. Čekal, zda slečnu někdo pozná, nebo si vzpomene.

Takže ji někdo poznal a přihlásil se?

Dlouho se nic nedělo. Za dva roky žáci ze školy ve Velkém Beranově pátrali po židovských pamětnících. Všude dostávali odpovědi, už tu nikdo není.  Ale nedávno prý viděli svoji spolužačku v novinách, jmenovala se Helenka  Böhmová. Takže vlastně ty děti propojily jméno Helenky s její fotkou. V mém článku ale bylo něco ve smyslu, že z rodiny dívky už nikdo není. Tři dny potom, co článek na titulní straně vyšel, se ozvala paní a řekla, že je to její sestřenice. Tím se vlastně rozjel  příběh. Stejně tak jako příběh Nicolase Wintona a jeho dětí do Anglie. Tak tady se zjistilo, že paní, která se mi přihlásila a také vyrůstala v Jihlavě před válkou, byla součástí skupiny dětí, které měly odcestovat do Palestiny. Vzhledem k tomu, že se tady zhoršovala situace, tak organizátoři té záchranné akce, což byla židovská obec a mládežnické spolky zjistili, že už moc zemí na záchranu židovských dětí nebylo. Naštěstí se podařilo, že v Dánsku byla jedna charitativní organizace a řekli, že děti přijmou a najdou jim pěstounské rodiny na nějakou dobu. Nikdo samozřejmě netušil, že to nebudou měsíce, ale roky. Skupina 80 teenagerů odjela v říjnu 1939 do Dánska a byli tam až do roku 1943, kdy museli uprchnout do Švédska. Tímto momentem se jejich cesty už rozutekly.

Máš v plánu pustit se do další filmy? Vím, že se věnuješ příběhům lidí, kteří pracovali u Tomáše Bati. Dozvěděla ses něco zajímavého o Baťovi a baťovcích?

Zajímají mě osudy baťovců, kteří odešli ve 30. letech do Indie a založili tam město Batanagar, kde  pracovalo 120 Čechoslováků a 15 tisíc indických dělníků. Po roce 1948 se někteří baťovci vrátili domů, ostatní zůstali až do 50. let v Indii a pak odjeli do Austrálie nebo do Kanady. Zatím se mi podařilo najít sedm rodin, které se vrátily do Československa. Pro všechny to byl šok, netušily, jak moc se to tady změnilo.  Baťovci, kteří v Indii pracovali jako top manažeři tady stěží sehnali práci u soustruhu, měli  prostě takové stigma, že dělali pro Baťu. Problémy měli nejen baťovci, ale také jejich děti, řada  z nich se nedostala na vysokou nebo nemohly pracovat v oboru. Kromě baťovců v Česku jsem navštívila také jednu rodinu v Kanadě, která dodnes uchovává vzpomínky na svého tatínka, rodáka z Valašských Klobouk, který dělal pro Baťu více než dvacet let.

Jak trávíš letošní léto?

Asi nejsem úplně klasický typ na dovolenou, ležet u rybníka nebo u moře vydržím maximálně jeden den. Baví mě cestovat po republice, navštěvovat zajímavá místa, setkávat se s kamarády a poznávat nové lidi. Letos jsem byla několikrát v Ostravě - Vítkovicích. Všichni znají Vítkovice díky festivalu Colours of Ostrava, ale málokdo ví, že je tam velmi zajímavé industriální město, které vzniklo desítky let před narozením Tomáše Bati, zakladatele obuvnického impéria. Vítkovice fungovaly na stejných principech, jako známe od Bati, tzn. dát dělníkům nejen práci, ale také sociální jistoty, zdravotní péči a vzdělání pro děti. Na vítkovický obytný komplex se jezdí dívat turisté z celého světa, ale u nás se o tomhle moc neví.

Děkuji za rozhovor.

Eva Fruhwirtová