Na jaderné misi v Indii

Prověrka byla zaměřena na 3. a 4. blok, které jsou v provozu od r. 1999 resp. 2000. Jde o typový indický projekt těžkovodního reaktoru s výkonem 220 MW. Stavebně je řešen podobně jako u nás v dvojblokovém uspořádání. Dále je tam blok o výkonu 200 MW a další dvojblok 2 x 220 MW (blok 5 a 6), navíc probíhá stavba dalších dvou bloků o výkonu 700 MW.
Bylo to moje první profesní setkání s těžkovodní technologií a přes zásadní odlišnost v kontinuální výměně paliva – přírodního uranu je principiálně podobně řešena regulace výkonu, odstavení reaktoru použitím kazet s absorbátorem.

Bylo to také první mé setkání s Indií a za tři týdny člověk nabude dost poznatků a dojmů o zemi, kultuře, životě lidí.
Cesta letadlem z Vídně do Dilí trvala sedm a půl hodiny, a stejně jako další hodinka v letadle do Jaipuru byla bez problému. Zajímavější a také trochu náročnější byla cesta autobusem směrem na jihozápad do městečka Rawatbhata, které je cca 10 km od elektrárny. Celkem šest a půl hodiny v autobuse, většina cesty po indické dálnici a také závěrečných cca 40 km po úzké silnici, kde při potkání s jiným dvoustopým vozidlem musel autobus snížit rychlost na cca 5km/hod a stejně jako protější vozidlo využít zpevněného kraje cesty. Nelze nevidět odlišnosti v motocyklové dopravě, jednak minimálně na polovině motocyklů cestují tři osoby a vidět někoho z nich s přilbou je naprosto výjimečné. Transport nejen lidí, ale i materiálu na motocyklech byl k vidění každý den při cestách do a z elektrárny. K tomu ještě nutno připočítat další typicky indické účastníky silničního provozu, a to jsou krávy. Několikrát musel řidič autobusu nejen zpomalit, ale zastavit a počkat, až bude mít dost místa na cestě. Typické je také časté používání klaksonů při požadavku na uvolnění cesty i při předjíždění. V Indii se na komunikacích jezdí vlevo, ale pro předjíždění jsou používány obě varianty.

Elektrárna se nachází na břehu jezera Rana Pratap Sagar na řece Chambal ve spolkové zemi Radjasthan. Vedle elektrárny je provozován závod na výrobu těžké vody. Bezpečnostní procedura ke vstupu do elektrárny je obdobná jako u nás, přísnější byla jen v používání mobilů, ty jsme museli nechat v hotelu. Velmi zajímavý byl první příjezd do elektrárny, oproti stavu „ulice“ zřetelný rozdíl v povrchu komunikací. existence chodníků, ale především zahrada s palmami, keři a květinami okolo chladicích věží vyvolávala dojem dovolené u moře, podpořený i teplotou okolo 28 stupňů.

Vlastní prověrka proběhla profesionálně a byl zřetelný zájem hostitelů přesně pojmenovat oblasti pro zlepšování včetně diskuse, jaká nápravná opatření realizovat. Nicméně doporučení ke zlepšení bylo méně, než jsem očekával a v některých praktikách se můžeme i u nás rychleji přibližovat světovým standardům. Konkrétně zmíním používání nástrojů pro předcházení chybám.

V průběhu mise jsme měli možnost prohlédnout si některé pamětihodnosti v blízkém okolí. My jsme navštívili zajímavý komplex chrámů Badoli z 10. století, město Kóta s mnoha historickými objekty a také Císařský palác v Jaipuru vč. domu s tisící okny. Tam je také expozice „astronomická“ s největšími slunečními hodinami na světě, kde lze čas určit s přesností na dvě sekundy.

Velký dojem je spojen s ochutnáním indické kuchyně. Obzvláště uvítací a závěrečná večeře byla pestrou směsicí chutí, a samozřejmě nemohly chybět ostré a ještě ostřejší tóny. V nabídce našich obědů a večeří nechybělo maso, zpravidla ryba nebo kuře, občas jehněčí, ale všiml jsem si, že Indové masa moc nejedí. I v nabídce pro nás bylo mnoho druhů bezmasých jídel. V průvodci jsem přečetl, že lidé v Indii nespěchají, jsou vyrovnaní, nejedí hovězí (kráva je posvátná), mají rádi smlouvání, užívání pravé ruky místo příboru. Tyto skutečnosti mohu potvrdit a ještě doplním, že jsou ochotní a vstřícní.

Jaroslav Vlček, projektový manažér JE Dukovany