Na Himaláje jsem trénoval i v Dukovanech, vzpomínal horolezec Radek Jaroš

Kde se vzala vaše vášeň k horám a k horolezectví?

Já pocházím z Nového Města na Moravě, tedy města sportu zaslíbeného, a když jsem se v dobách svého dětství vrátil ze školy, tak jsem neměl možnost zapnout počítač jako dnešní školáci. Místo toho jsem hodil tašku do kouta a mazal jsem ven. Lezl jsem po stromech, vymetl jsem všechny jeskyňky a kanály a postupem času jsem narazil také na první skály. Jednoho dne jsme s mým tátou a bratrem vyrazili do starého lomu, kde jsem vyšplhal na jednu s tamějších malých skalek. A když jsem poté slezl domů, měl jsem jasno – chtěl jsem být horolezcem.

Takhle jednoduché to bylo?

Ne, samozřejmě že nebylo. Protože pak jsem v lezení pokračoval až v osmnácti letech. Mezi tím jsem se však o horolezectví hodně zajímal. Učarovala mi například knížka Himalájští tygři.

Myslíte si, že horolezec musí mít svým způsobem zvláštní povahu, aby zvládl fyzicky i psychicky náročné okamžiky, kterých v Himalájích nastane jistě celá řada?

To je samozřejmě hodně individuální, ale já to tak asi mám. Sice jsem začínal s fotbalem a volejbalem, ale adrenalinové aktivity mě vždy přitahovaly víc, a proto kromě horolezectví dodnes jezdím třeba na divoké vodě nebo na horském kole.

O čem vůbec člověk přemýšlí, když šplhá na vrcholy nejvyššího pohoří světa? A má vůbec čas a sílu přemýšlet?

Má, určitě má. Myslet musíme, především na přežití, ale je pochopitelné, že i horolezce napadají spousty dalších věcí. Mnoho lidí říká, že se naše povaha po návratu z velehor mění, což asi pravda je. Já osobně jsem díky horám pochopil, že nemá smysl se zbytečně stresovat kvůli malichernostem.

Který výstup byl pro vás nejtěžší?

To je strašně těžká otázka. Můžu vám říci, že nejlehčí byla asi poslední cesta na K2, ale která byla nejtěžší, to nedokážu říct. Každý výstup pochopitelně měl svá specifika a drobné komplikace se vyskytnou téměř vždy.

A proč za nejsnazší považujete právě vaši zatím poslední cestu na K2?

Všechno dokonale klaplo. Využili jsme zkušenosti z minulých výprav, pomohli jsme si s kolegy horolezci, ale především vyšlo počasí.

Při jedné z vašich expedic jste přišel o několik článků u prstů na nohou. Jak velkým zlomem pro vás tato událost byla?

Byl to samozřejmě velký předěl, díky kterému jsem se s trochou nadsázky stal známým horolezcem, protože se o mě začala zajímat média i běžní lidé, kteří náš sport běžně nesledují.

Co plánujete v příštích měsících a letech?

Bude toho spousta. Letos si udělám takovou volnější sezónu a budu se věnovat hlavně letním aktivitám a příští rok začnu zdolávat vrcholy takzvané Koruny světa, tedy nejvyšší hory všech světadílů.

Vy jste navštívil Dukovany nejen proto, že se spolupracujete se společností ČEZ, ale i proto, že jste ve zdejší elektrárně před mnoha lety pracoval.

Na konci roku 1989, tedy v době, kdy jsem byl během komunistické diktatury už asi rok a půl nezaměstnaný, jsme založili firmu na výškové práce a na začátku devadesátých let jsme tady pracovali na nejen chladících věžích, ale i na dalších budovách a zařízeních. Takže i díky Dukovanům jsem v roce 1994 poprvé mohl vyrazit na Mount Everest.

Text: Eva Fruhwirtová

Foto: Kristýna Vohlídková, Eva Fruhwirtová