Můj život v zahraničí: Paříž je město snů

První zpovídanou cestovatelkou je Marie Obdržálková (28) z Paříže, která je absolventkou oboru Jazyky pro cestovní ruch (angličtina-francouzština) a po návratu domů se chce vrátit ke svému druhému oboru, Učitelství pro mateřské školy na Karlově univerzitě v Praze. Do Paříže, kde hlídá děti, se vydala na rok.

Co tě přivedlo zrovna do Paříže, byla to touha poznat nové místo, zlepšit si jazyk?

Poprvé jsem do Paříže přijela jako studentka na výměnný program Erasmus. Paříž nebyla mým cílem ani snem, ale slíbila jsem sama sobě, že vyzkouším, co je to fenomén Erasmus a užiju si studentská léta v cizině. Chtěla jsem poznat lidi z jiných zemí, vyzkoušet si, jaké je to studovat někde jinde a jestli na to mám po jazykové stránce. Paříž byla jediná možnost, kterou moje škola nabízela. Podruhé už to byla jasná volba. Znala jsem podmínky, uměla jazyk a do ciziny mě to pořád táhlo.

Uměla jsi jazyk, to je do začátku určitě velké plus. Ale přesto, bylo v prvních měsících těžké rozumět rodilým francouzům, sledovat jejich konverzaci?

Určitě. Měla jsem sice vystudované jazyky pro cestovní ruch, francouzštinu a angličtinu, ale za celou dobu studia jsem se s rodilým mluvčím téměř nesetkala a ani nevycestovala. Francouzi neberou v úvahu, že pro ostatní je to cizí jazyk. Ve Francii se mluví francouzsky. Začátky byly těžké, rozuměla jsem sotva polovinu vět. Ale za tři měsíce si člověk zvykne. Musí.

Souhlasíš s tím, že pobyt v zahraničí je nejlepší způsob, jak se naučit jazyk?
Nejlepší způsob je být v každodenním kontaktu s rodilým mluvčím. Kdyby to šlo v Česku, tak by to stačilo, ale doma vás to tak nemotivuje být denně v kontaktu s cizinci.

Máš pocit, že lidé v zahraničí jsou jiní než u nás, v České republice?

Co se týče studentů, kteří se zabalí a na jeden nebo dva semestry vypadnou ze svého komfortu a jedou do cizí země, tak ti jsou si dost podobní. Chceme se seznamovat, chceme se bavit.

A ostatní?

To se liší. Něco jiného je Paříž, „la classe“, kde si všichni na něco hrají, jsou lepší a nejlepší. Ale z mého pohledu toho moc neumí, jsou zmatkaři a hrozně neochotní něco pro někoho udělat. Naopak zbytek Francie je vřelejší a pomalejší. Francouzi si váží toho, kdo jsou a že mají krásnou zemi.

Často se setkávám s názorem, že život v České republice je těžký, a že „na západě“ se mají lidé lépe. Vidíš to stejně, mají se lidi na západě lépe?

Tenhle názor mají podle mě lidé, kteří nikdy nevytáhli paty z domu. Nedá se říct, jestli je to lepší. Je to jiné. V přepočtu na české koruny vydělávám „balík“, ale tady je to minimální plat, pracuju deset hodin denně. Ubytování je tady takové, že málokdo z těch, co říkají, že na západě je lépe, by byl ochotný v takových podmínkách bydlet. Paříž je město snů. Ale realita je jiná. Člověk se musí ohánět, než se mu podaří odrazit. Bydlíte tady v miniaturních prostorách, počítáte, jestli máte na maso nebo na čokoládu. Ono dostat práci, kde potom vyděláváte takové peníze, že si můžete dovolit normální byt, není jednoduché. Chce to umět jazyk, mít zkušenosti. Kdo z nás mladých na to má. V cizině jsme kromě toho ochotní vzít práci, kterou bychom doma nedělali. Je to takový paradox.

Paříž je město snů… O Paříži se taky říká, že je to město lásky, umělců, bohémského života a skvělého jídla. Platí to i pro člověka, který žije v minibytě a dostává minimální plat?

To víte, že ne (směje se). Tady žije hodně lidí na hranici bídy. Paříž má krásná zákoutí, levná místa, když víte, kde hledat. Dá se tady i levně a dobře najíst. Ale normální život, nás cizinců na vlastní pěst? Nechme si zajít chuť, aspoň na rok, na dva. Někde jsem četla, že existuje psychická nemoc Pařížský syndrom. Totální šok z toho, co se o Paříži říká a toho, co je realita.

Je to i tvůj případ? Byly tvoje představy o Paříži jiné, než realita?

 A jak! Být na čtyři dny v Paříži jako turista, ano, potom je Paříž krásná. Ale bydlet na devíti metrech čtverečních i s koupelnou, na předměstí, všude daleko, metro často smrdí, vše je drahé a vy máte stipendium, které na to nestačí… To byl trošku šok. Rodiče neměli na to, aby mě podporovali a já to po nich ani nechtěla. Musela jsem se začít pořádně otáčet a snažit se. Půl roku na to jsem si našla práci a přestěhovala se do centra. Byla to arabské čtvrť, všude na mě hulákali a já nevěděla, jestli se jich bát. Metro přecpaný. Stávky, lidi ve vlacích s vystrčenýma nohama. Tohle všechno mě docela probralo.

Přesto ses po této první zkušenosti do Paříže vrátila…

Teď žiju znovu na předměstí, už vím, do čeho jsem šla. Tahle část je klidná, arabové tu nejsou, černochů pár a ti si nikoho nevšímají. Ale mám to daleko na metro i do centra. Naučila jsem se mít Paříž ráda, ale trvalo to.

Co bys doporučila mladým lidem, kteří přemýšlejí o pobytu v zahraničí?
Já říkám všem: Jeďte! Není to jednoduchý, ale stojí to za to. Jednou jsem si dělala srandu, že až za mnou přijde ve dvaceti moje dítě, že chce do ciziny, tak mu řeknu: „Jeď a nevracej se, dokud nedospěješ.“ Mně se to ještě nepodařilo, proto jsem pořád na cestách.

 

Barbora Grexová