Mladá generace je otevřená a pokládá dobré otázky

Minulý týden navštívil Třebíč, kde měl přednášku a diskuzi pro veřejnost. Využili jsme této příležitosti a požádali o rozhovor.

V České televizi běží seriál Vyprávěj, který zobrazuje život v normalizaci, v době sametové revoluce a postupně směřuje do současnosti. Sledujete ho? Jak se vám líbí?

Přiznávám, že nejsem velkým divákem televize. Viděl jsem několik dílů tohoto seriálu a myslím si, že je to dobře pojato a že to může lidem osvětlit tuto dobu nenásilným způsobem. Ale neznám seriál natolik, abych se cítil kompetentní k jeho posuzování.

Jak vypadá váš pracovní den?

Bývá docela dlouhý. Jsem ředitel ústavu, nejsem historik, badatel, takže nepíšu traktáty. Jsme státní instituce, takže máme pozici jakéhosi mikroministerstva. Je to podobné jako např. Státní úřad pro jadernou bezpečnost. Můj úkol je vytvářet stabilní prostředí pro zhruba dvě stě padesát zaměstnanců, aby mohli pracovat. Jsme senátní institucí, Senát nám volí správní radu. Takže náplní mé práce jsou jednání s ministerstvy, se zahraničními partnery, řešení financí, zeštíhlování státní správy.

Kdybych měla zájem o materiál, který je uložen v Archivu bezpečnostních složek, jaké mám možnosti?

Je potřeba se obrátit na Archiv bezpečnostních složek, kde člověk sdělí objekt svého zájmu. Pokud existuje svazek, o který máte zájem, tak je vám tento svazek předložen k nahlédnutí v badatelně. Dvě badatelny jsou v Praze, jedna v Kanicích u Brna. S těmito materiály je možné dále pracovat.

Spolupracujete s Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinu komunismu?

Ano, s tímto celostátním policejním útvarem spolupracujeme, je to náš blízký partner. Když při své práci narazíme na kauzy, které by bylo možné ještě odstíhat, tak jej předáváme tomuto útvaru, aby je šetřil.

Dokázali jsme se jako Češi vyrovnat s naší minulostí? Německu se to velmi dobře podařilo a historická témata s neustále v médiích a ve společnosti reflektují, což u nás není tolik běžné.

Myslím si, že jsme na tom obdobně jako bylo Německo dvacet let po válce. Bývalé západní Německo se obdivuhodně dobře dokázalo vyrovnat s temnou minulostí Třetí říše. Myslím si, že je to jediná země, kde se efektivně podařilo s minulostí vyrovnat. Tento proces potřebuje svůj čas. Podívejme se do hlubší historie, kdy Mojžíš vyváděl izraelský národ z Egypta do země zaslíbené. Pouť pouští trvala čtyřicet let. Já jsem po Listopadu 89 pochopil novou dimenzi tohoto příběhu. Je to silný příběh o tom, že ta generace otroků do zaslíbené země nevstoupila. Na té cestě pouští došlo ke generační výměně. Dvacet let po válce nastává v Německu dokončení denacifikace, přichází totiž nová generace, která se ptá. Tatínku, dědečku, maminko, co jste dělali v době Třetí říše? U nás je to stejné. Mladá generace má tyto otázky, je otevřená, inteligentní. Podle mého názoru jsme někde v poločase vyrovnávání se s naší minulostí.

Odbočme teď více k vám. Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Řidičem autobusu městské hromadné dopravy. Můj dědeček řídil autobusy v Českých Budějovicích, odkud pocházím, a když jsem s ním jezdíval, moc se mi to líbilo. Jak jsem rostl, tak se to proměňovalo. Pocházím z rodiny, kterou doslova semlely ismy 20. století – nacismus a komunismus. Jak jsem rostl, tak jsem si uvědomoval, že s režimem, ve kterém vyrůstám, nehodlám kamarádit. Hledal jsem nějakou pozitivní alternativu, která mě dovedla do kněžského semináře.

Takže jste se stal knězem?

Byl jsem vysvěcený v červnu 1989. V církvi jsem našel prostředí pozitivní alternativy, které jsem hledal. Hledal jsem něco, kde mohu ukázat, že s komunistickým režimem prostě nejsem kamarád. V klasické duchovní službě jsem působil asi půl roku. Daleko víc mě lákalo společenské dění. Pracoval jsem na sekretariátu biskupské konference. Když jsem skončil, nedokázal jsem si představit svůj comeback do duchovní služby.  Díky pochopení kardinála Miloslava Vlka a s jeho pomoci jsem se pak obrátil prostřednictvím vatikánského velvyslanectví na Apoštolský stolec a požádal jsem o uvolnění z duchovních závazku, o tzv. laicizaci. Řada mých spolužáků šla podobnou cestou. Teď jsou z nich například novináři.

Jaký je váš postoj k víře?

Mám v žilách podíl židovské krve, a to je pro mě něco velmi silného. A řada mých blízkých kvůli tomu zemřela. To je velmi silný moment. A křesťanství to doplnilo. Takže tyto dva momenty mě vedou. Moje osobní víra není ani to, co je napsáno v katechismu, ani to, co říká Halacha. Židovství a křesťanství jsou dvě etapy jedné duchovní cesty. Cítím to jako něco inspirativního, silného, co může být i v 21. století nosným návodem pro lidi, kteří cítí tento směr.