Milena Steinmasslová: Jestli se v životě něčeho bojím, tak je to zatrpklost

V kolika letech jste si uvědomila, že je herectví vaše životní role?
Až na gymnáziu, kdy herectví vytlačilo všechno ostatní. Poprvé jsem hrála na základní škole, kdy si mě pan Kachyňa vybral do filmu Už zase skáču přes kaluže. V tu dobu jsem o herectví ale ještě neuvažovala jako o povolání. Takže až gymnáziu.

Bylo herectví vždy na prvním místě, nebo jste měla někdy pochyby o tom, že je to ta správná cesta?
Takto bych to asi neformulovala, ale jednou jsem ve své kariéře přestala být šťastná v divadle, kde jsem zrovna působila. Nebylo to ale určitě tím, že by mi tam někdo ubližoval. Prostě jsem jenom přestala být šťastná z práce Víte, jestli se v životě něčeho bojím, tak je to zatrpklosti. Protože zatrpklý člověk už nevidí nikdy lidi a svět takový, jací opravdu jsou. A je to opravdu velmi smutný život státi se zatrpklým. V životě může být více snů a více cest, tak jsem dala výpověď. Neměla jsem žádný plán, nikam jinam jsem nešla. Řekla jsem si, že to nějak dopadne. A ono to dopadlo (smích).

Dříve jste učila mladé herce. Můžete porovnat rozdíl mezi časem vašeho studia na DAMU a dnešních podmínkách, které mladí herci mají?
Abych vám řekla pravdu, nemůžu. A to z jediného důvodu. Podmínky tenkrát a dnes jsou tak zcela odlišné, že to úplně nejde. Dnes musí studenti řešit úplně jiné úkoly. Jsou na ně kladeny jiné požadavky a srovnání by mě v tomto případě přišlo jako vaření z vody. A samozřejmě jsou talento-vanější studenti, jsou i méně talentovaní. A too se vždy ale může během roku změnit, pokud se op-ravdu snaží a pracují na sobě. Tohle se hrozně těžko váží.

Máte raději divadlo, filmy nebo seriály?
Já vám na tuhle otázku odpovím, ale je pitomá (smích). To je jako byste se na ORL zeptal, zda máte raději levé ucho, pravé ucho nebo mandle. To je prostě jedna práce a více méně záleží jaké příležitosti herec dostává. Jestli dostává víc příležitostí v divadle, nebo před filmovou a televizní kamerou. Ale je to prostě práce jedno řemeslo, vaše fantazie, vaše tělo, váš hlas... Vždycky se roli snažíte odehrát co nejlépe. Někdy vás bavíc víc, někdy vás baví míň. Někdy vás posune dál, a někdy vás neposune vůbec nikam (smích).

Hrajete více v divadle nebo právě před kamerami?
Je to více divadlo. Občas se to ale na chvilku změní. Teď se ke mně vrátila filmová kamera a jsem za to nesmírně vděčná. Mám velikou trému, protože ten film ještě není sestříhaný. Také se hodně těším na třídílný seriál Podezření, který jde do vysílání v neděli 13. března a ještě jsem ho ani ne-viděla. Bylo to krásná práce.. Filmovou kameru miluju.

Na které natáčení nejraději vzpomínáte? Co vám přirostlo k srdci?
Ono je to vždy z jiných důvodů. Samozřejmě, když se před kamerou potkáte se sv. Zdislavou, tedy historickou postavou, která opravdu existovala, a vy ji nesaháte ani po kotníky a přesto jí můžete chvilku být, je to něco, za co je herec velmi vděčný bez ohledu na to, kolik času od natáčení uteče. A stejně tak, když se potkáte s rolí paní Kudrnové v Ranči U Zelené sedmy. Velmi dobrý scénář, úžas-ný režisér a celý štáb, výborní kolegové i ti dětští…..Zase cítíte vděk a rád vzpomínáte.

Jezdíte do Třebíče často?
Nejsem tady nijak extra často, ale mám Třebíč moc ráda. Miluji vaši židovskou čtvrť a baziliku. A navíc si nesmírně vážím vašeho rodáka, pana Pavlíka, který byl hlavním zachráncem vašeho Židovského hřbitova a také jeho správcem. Myslím si, že by na něj Třebíč měla být pyšná a nejsem si jistá, jestli dostatečně je. A hlavně jestli si dostatečně váží jeho nezměrné práce i finanční obětavosti. Snad o ten hřbitov nepřijdete.

Text a foto: Pavel Rybníček