Michal Vejlupek: Domá mám dvě stě bumerangů

Michal Vejlupek, vedoucí útvaru řízení kvalifikací v Jaderné elektrárně Dukovany, má neobvyklého koníčka.  Povídání o tom, že bumerang není australský vynález, jak probíhá trénink, v čem se závodí, jestli bumerang potřebuje ke svému návratu vítr a další zajímavosti, to si přečtěte v následujícím rozhovoru.

Házení bumerangem je u nás velmi netradiční sportovní aktivita. Jak jste se k ní dostal?

Vlastně úplnou náhodou – házení čímkoli mě bavilo od malička, ale bumerang jsem měl poprvé v ruce až v roce 2006, kdy mi sestra přivezla z dovolené ve Španělsku nefunkční maketu. Krátce poté jsem však zjistil, že tréninkový bumerang se dá koupit i u nás. Přímo z obchodu jsem šel na nejbližší louku a asi po 50 pokusech se ke mně bumerang poprvé vrátil a od té doby nedokážu přestat. Když delší dobu neházím, mám absťák.

Co bylo dál?

Začal jsem se zajímat o všechno kolem bumerangů, a to hlavně na zahraničních webech, protože české zdroje tehdy byly chabé. Bumerangy jsem nejdříve kupoval a studoval je, v současnosti si je však už většinou vyrábím sám. Doma jich mám asi dvě stě.

Existuje u nás vůbec nějaký spolek, který by osoby, zajímající se o házení bumerangy, sdružoval?

Podobné uskupení mi tu v úplném začátku nejvíc chybělo, a tak jsem po prvním mezinárodním klání, které jsem absolvoval, založil Českou bumerangovou asociaci, díky níž se u nás uskutečnilo už 13 turnajů.

V Česku tedy patříte k nejlepším, dosáhl jste už nějakých úspěchů i na mezinárodní scéně?

Na světovém šampionátu v roce 2010 v Římě jsem skončil na třetím místě v hodu do dálky. Letos jsem pak vůbec poprvé získal trofej také v takzvané klasické šestce, při níž se hodnotí přesnost, rychlost, vytrvalost, doba letu, trikové chytání a australské kolo (při něm se posuzuje, zda závodník bumerang chytil, nebo ne, dosažená vzdálenost a přesnost, s níž se vrátil – pozn. red.). V tomto šestiboji jsem letos obsadil druhou příčku na mezinárodním mistrovství Švýcarka, přičemž Švýcaři patří ke světové špičce. Na tomto sportu je velice zajímavé také to, že každý soutěžící se povinně podílí na rozhodcování. Na posuzování výkonů každého soutěžícího je totiž potřeba někdy až 15 rozhodčích.

Jak často se připravujete?

Trénuji od jara do podzimu jednou nebo dvakrát týdně, vždy dvě až tři hodiny, a to za každého počasí, abych byl připraven na jakékoli podmínky, které během turnaje mohou nastat. Nechci totiž, abych se ze zahraničního turnaje musel vracet s tím, že jsem neuspěl proto, že hodně foukalo.

To výkony vrhačů bumerangů vítr skutečně tolik ovlivňuje?

Ano. Hodně lidí si myslí, že bumerang ke svému návratu potřebuje vítr. To sice není pravda, ale každopádně je s touto přírodní silou třeba počítat. Když fouká, musím házet jinak a často i něčím jiným, než když je bezvětří. Vítr zkrátka musíte neustále sledovat a na jeho změny reagovat. Platí, že je mnoho závodníků, kteří dobře hází, ale míň jich umí dobře číst vítr. A tato schopnost v našem sportu často rozhoduje.

Mnoho našinců si myslí, že bumerangy vymysleli Australané. Je tomu skutečně tak?

Říká se to, ale úplné přesné to není. Bumerang není australský patent, vyvinuli ho naši předkové na více kontinentech včetně Evropy a bumerangy měl například i Tutanchamon ve své hrobce. Bez zajímavosti určitě není ani to, že australští vrhači patří na mezinárodních turnajích spíše k průměrným závodníkům. Zaostávají tak například za Evropany nebo Američany.