Lukáš Semerád, muž mnoha zájmů a činností

Čím jsi chtěl být jako malý?
Jako malého se mě babička pořád ptala, jaké bude počasí a co hlásili v televizi, až jsem si to začal zapisovat. Tahle možná trochu zvláštní záliba mi zůstala asi 15 let, takže jedno z vysněných povolání byl moderátor – meteorolog v České televizi.  Měl jsem mnohem víc zálib, a tak bych se určitě vešel i do kolonky „kosmonaut“, protože jsem se zajímal i o techniku a vesmír.

Lukáši, co děláš dnes?
Nejvíc času mi zabírá výuka na středních školách a na VUT v Brně, kde dokončuji postgraduál. Ale učitel nejsem, za tím si stále stojím i po šesti letech. Poslední roky si tak naplno užívám jak studentského, tak i profesního života.

Viděla jsem tvé fotky a videa, jak děláš parkour. Doslova to znamená umění pohybu. Tento sport není tolik rozšířený. Jak ses k němu dostal ty?
Na VUT máme nabídku asi 75 různých sportů. Když jsem se poohlížel po nových, všiml jsem si parkouru, tedy toho s vlastním tělem, nikoli na koni, a pomyslel si, že by to pro trochu bláznivě aktivního člověka jako jsem já bylo fajn. Neměl jsem na něj ale čas a v dalším semestru jej paradoxně VUT podporovat přestalo. Začal jsem tam chodit i přesto.
Ač si to nepřipouštím, už nejsem nejmladší, a tak občas některé namáhané klouby pobolívají ještě druhý den. Protože ale se mnou chodí na tréninky většinou 16letí studenti a studentky, hecuje mě to k lepším výsledkům.

Kam chodíte trénovat?
Parkour je i o tom, že si každý jede svoje tempo a trénuje, jak může, takže i starší kolegové se neztratí. Tréninky probíhají v hale v Brně kousek od ústředního hřbitova. Je tam parta skvělých lidí a trenérů s velmi přátelským přístupem, kteří mě naučili všechno možné. Po roce a půl už občas i nějakým trikem překvapím zkušenější. Nejvíc mě baví různé „blbůstky“, které jsou výsledkem chvilkového nápadu. Jsem ale moc rád, že pomalu po té době začínám umět front flip (salto vpřed).

Doporučil bys tento sport někomu dalšímu?
Parkour bych určitě doporučil všem, co se rádi hýbou. Není to jen o tom mít fyzičku, ale i o životním stylu a hodnotách. A hlavně je to potřeba zkusit. Třeba v hale, kde trénuji, mají první trénink nezávazně zdarma.

Kromě toho se věnuješ hledání kešek. Prozradíš nějaká zajímavá místa, kde jsi byl?
Geocachingu se věnuji už přes 11 let, takže míst jsem prošel obrovské množství. Tahle hra se dá používat jako průvodce v neznámém městě stejně jako motivace pro objevení nových zajímavých míst ve svém okolí. Mám rád podzemí, takže mě bavily některé keše v „kanálech“ Tedy nikoliv v těch splaškových, tam je vstup ze zákona zakázán, ale různé podzemní potoky nebo šachty. V Brně i Třebíči jich je mnoho. Vzpomínám taky na jednu hned u dukovanské elektrárny, kdy se muselo projít vodopádem do světa za ním. Některým keškám taky autoři věnují mnoho ruční práce, což je potom radost i samotná schránka na úplně nezajímavém místě. Takových zajímavých nebo adrenalinových v kanálech, na skalách nebo na stromech je ale jenom pár, drtivá většina je obyčejných u různých zajímavých míst třeba ve městech. Mimo to je ale geocaching taky o různých hádankách anebo šifrách. Nejlepší na tom je, že si každý zvolí takovou úroveň, kterou zvládne a která mu vyhovuje.
 
V mnoha vysokoškolských městech po světě se v různých obměnách hrají hry, které osvěžují běžný studentský život. I v této oblasti jsi činný…
V Brně organizátoři zvolili téma italské mafie, kdy se hráči vždy od konce října do začátku prosince mezi sebou musí fyzicky najít a symbolicky zavraždit. Protihráči jsou z různých fakult i škol, a tak jde mimo zábavu a nová přátelství poznat i město. Zároveň si hráči mnohem více uvědomují, jakou mají o sobě na internetu digitální stopu. Hrál jsem mnoho let a stal se možná nejúspěšnějším hráčem. Před pěti lety jsem přešel do organizace a tyhle zážitky ze hry předávám dál. Hráči velmi úzce spolupracují ve „famigliích“ po dvanácti. Tato přátelství jsou mnohdy velmi pevná.
Letos poprvé jsme se rozhodli vytvořit i Olomouckou verzi hry, takže ještě mimo vše občas na otočku jezdím do Olomouce. Zkušební ročník je kompletně připraven, ale den před spuštěním hry byl v Česku vyhlášen nouzový stav, takže čekáme na klidnější čas.

Lukáši, jsi opravdu muž mnoha zájmů a činností. Vím, že to není ještě celý výčet toho, co děláš. Jaké máš ještě koníčky?
Koníčků mám opravdu mnoho, to by bylo na dlouho. Spousta z nich se stala i mým malým zaměstnáním. Okrajově vypomáhám v Třebíči na oboru dopravy, v Brně na koordinátorovi krajské dopravy nebo v třebíčské farnosti při bazilice sv. Prokopa. Zjišťuji, že nejvíc mě baví takové aktivity, které pomohou i někomu dalšímu.
Hodně rád jezdím na kole, kdy díky mému mnohdy nabitému programu můžu při přesunech mezi místy trochu vypnout a relaxovat. Pořídil jsem taťkovi elektrokolo, ale jezdí na svém starém, a tak je využívám já pro věší a vzdálenější cíle. A to hlavně jako dopravní prostředek, nikoli rekreační nástroj. Posměváčků se pak ptám, jestli je lepší jezdit autem nebo na elektrokole.

Jaké tvé oblíbené místo?
Napůl jsem vyrůstal v Třebíči a napůl ve Slavičkách, takže jsem jak měšťan, tak i kluk z vesnice. Moje první cesty na kole vedly do blízkého klučovského lesa, kde jsem časem projel úplně všechny cesty a pěšinky. Jsem dost domácí typ, za hranicemi jsem byl všeho všudy párkrát. A tak je pro mě Klučovská hora možná nejkrásnějším místem. Úplně nejúžasnější byly vždycky projížďky v čase babího léta, kdy měl snad každý strom úplně jinak zbarvené listí.

Procházíme těžkým obdobím, školy jsou zavřené. Jak trávíš svůj „volný“ čas?
Jak jsem psal na začátku, učím, takže pracuji naplno dál. Mám štěstí, že jsou moji studenti milí a svědomití. Můj pohled je možná ovlivněn tím, že učím informatiku, která je pro mnohé takovým tím „menším zlem.“ Další vtipný paradox je v tom, že mám druháky, což je přesně věk mých kamarádů na parkouru. Přesto ale zjišťuji, že výuka na dálku zabere asi třikrát víc času. Navíc ještě zařizuji různé věci spojené s dopravou, takže toho volného času v karanténě stejně moc nezbývá. Spíš doháním resty, co jsem za poslední tři roky opomíjel.

Ptala se Eva Fruhwirtová