Kouzlo adaptačních kurzů

Každoročně připravuješ adaptační kurzy pro školy. Je to poměrně mladá záležitost. Vzpomeneš si na začátky adaptačních kurzů u nás?

Začátky adaptačních kurzů u nás se datují do dob, kdy jsem byl ještě šťastně mimo jakoukoli zážitkovou pedagogiku, práci s dětmi. Tedy asi v mém neskautském mezidobí. Pokud jde o moje začátky, ty si pamatuji poměrně živě. Úplný začátek byl v roce 2005, kdy jsem jako student prvního ročníku obchodní akademie odjel do Vanova. A pokud se nepletu, tehdy ho pro nás připravovali lidé z třebíčského Hrádku. Zde bych viděl i počátky adaptačních kurzů u nás, neboť ještě přesně nikdo nevěděl správně jak na to. Asi o tři roky poté jsem se přidal ke skupině Halahojáků (Halahoj je studentský klub Katolického gymnázia Třebíč – pozn. redakce), která pořádala své první adapťáky. Také jsme ještě úplně nevěděli co a jak, ale postupem času jsme zjistili, co od čeho můžeme očekávat. A vzhledem k tomu, že programy adaptačních kurzů není potřeba stále obměňovat, věnujeme se od té doby spíše dopilovávání drobností.

A jak se proměnily adaptační kurzy do dnešní doby?

Myslím si, že od prvního období adapťáků, kdy k nim všichni přistupovali jako k trošku specifičtější víkendovce už jsme zjistili, jaké jsou vlastně požadavky adaptačního kurzu, co by si s něj děcka měly odvézt. Tím jsem se přesunul trošku více k tomu profesionalismu. Pohybuji se totiž mezi skupinami, které vzešly z nadšenců zážitkovky a ne z komerčního prostředí, kde by profesionalita měla být samozřejmostí. Víme, jak adapťák začít, jak lidi nakopnout i uvrhnout do depky. A zatím se pořád učíme, jak z té depky správně ven.

Jak nejlépe stmelit kolektiv dětí?

Momentálně mám na starost plus mínus šest roverů. U těch nejlíp funguje krize. Prožeň lidi krizí a oni si na sebe zvyknou a naučí se spolupracovat. Těch šest kluků je spolu v podstatě od jejich šesti let. Některým je osmnáct, některým třináct. Ale stejně pořád chodí na schůzky hlavně kvůli tomu, aby se potkali. A pak je prostředí, kde si tenhle přístup nemůžeme dovolit. Třeba adapťáky či školní výlety. Nejlíp stmelí kolektiv čas, kdy jsou spolu na nějakém neformálním místě. My pak můžeme pouze pomoci, aby z kolektivu nebyl nikdo vyčleněný. A taky prolomit ledy, takže se všichni stmelí o kousek dříve.

Setkal ses s nějakými vážnými výchovnými problémy?

Už druhým rokem spolupracuji s třebíčským Klubem Naděje. Což je klub, který funguje pod zdejším OSPODem (Orgán sociálně-právní ochrany dětí) a tím je také určená jeho klientela. Děti z finančně slabých či jinak sociálně znevýhodněných rodin, kde není tolik času a zájem o výchovu. Na dětech je to hodně znát. Je tam pár dětí, které sem tam od rodičů schytají pěkných pár facek. Nic tak zlého, aby  dítě muselo být odebráno, ale taky nic, nad čím by se dalo mávnout rukou. Na adapťácích zase tradičně pár lidí, kteří mají prožitky jako oběť šikany, v některých případech i poměrně tvrdé. Takže ano, setkal. A i přes svoji vystudovanou školu a poměrně značný počet podobných zkušeností občas pořád nevím, jak z toho ven.

Výchova dětí je stále těžší, shodují se učitelé i vedoucí. V čem to je?

Jako mnoho jiných lidí z pedagogické i volnočasové sféry mám tendenci zásluhy připisovat rodičům. Na klubácích (děti z Klubu Naděje) je to vidět.  Kde nejsou peníze, o tolik nejde, pořád jsou to slušné děti. Kde není čas rodičů a zájem, roste z dětí nezvladatelný tvor.