Keltské menhiry u Třebíče

Název pochází ze staré bretonštiny, která byla jednou z mutací keltského jazyka a je složen ze slova men - kámen a hir – dlouhý. Menhiry z horniny durbachitu se tyčí k nebi na obtížně přístupné nevelké plošince ve strmé stráni na levém břehu potoka Markovky kousek pod Dobrou Vodou. Musíme se za nimi prodírat trnkami a šípky několik desítek metrů od úrovně potoka. Obklopují je divoce zprohýbané borovice. Nejvyšší z menhirů je vysoký 180 cm, od paty, která má šířku 115 cm, se směrem vzhůru zužuje a zmenšuje se i jeho tloušťka. U země je silný 40 cm a na vrcholu necelých 20 cm.

Vztyčili jej tu Keltové, kteří vyznávali jejich kult?

Na našem území se nachází takových lokalit několik. Není jistě bez zajímavosti, že název potoka Markovka je pravděpodobně odvozen z keltského markos – kůň. Označují tyto kameny hroby nebo astronomické jevy při slunovratech nebo rovnodennostech? I když toto romantické místo může u někoho navozovat nějaké mystické představy, autorovi těchto řádků se nechtělo věřit, že pocházejí z doby keltského osídlení. Zvláště když na protějším břehu kousek nad potokem je vztyčen jiný ještě vyšší kámen, který je spolu s ohništěm lemovaný menšími balvany.

Tato kamenná sestava je na první pohled novějšího data a pochází zřejmě z počátku třetího tisíciletí. Nebyl jsem ani moc překvapen ani zklamán, když mi paní Syrová bydlící nad ubytovacím zařízením spravovaným třebíčským střediskem skautů podala podrobné informace, jak se kámen na břehu a menhiry ve stráni dostaly tam, kde jsou nyní. Kámen pochází přímo ze dna potoka a byl odtud vytažen na popud pana doktora Bílka z Prahy a pana Bendy alias Roberta Nového z Valdíkova. Oba pánové byli členové Svazu léčitelů Koruny České a kromě pořádání tábora pro epileptické děti měli snahu oživit keltské tradice. Kámen ve stráni vztyčili za pomoci jiných vyznavačů keltské historie koncem devadesátých let minulého století.

Text: Rostislav Novák