Ve středu 10. června si připomínáme vyhlazení obce Lidice. Šestý roub lidické hrušně, která jako jediný strom „přežila“, mají v Ivančicích.
Budova školy byla postavena v roce 1894 pro děti se sluchovým postižením. Od roku 2005 se do školy zařazují i děti s jiným typem postižení. Marta Špalková je ředitelkou Mateřské a Základní školy, spojené s Dětským domovem Ivančice, už čtyři roky.
Jak se žije takovému zařízení v dnešní době a o kolik dětí se staráte?
Je to strašně náročné, protože pořád jsme speciální zařízení pro děti s těžkým zdravotním postižením. A pořád jsme na chvostu toho školství, kde peníze nejsou. Dávají se většinou na rozvoj dětí, které jsou chytré, ale i tyto naše děti peníze potřebují. Proto jsme vděční za každé přátelství, třeba i zaměstnanců z JE Dukovany, kteří když peníze nejsou, tak nám pomáhají tím, že chodí na brigády. Pravidelně, každý rok, jednou nebo dvakrát, pořádají u nás brigádu. Vyrobíme jim za to malé dárečky.
V současné době se staráme o 110 dětí. Jsou to děti, které mají těžké vady řeči, těžké vady sluchu, autismus a těžké mentální postižení. Máme jedenáct tříd na základní škole, čtyři třídy v mateřské škole, ale pořád máme málo míst. Proto každým rokem rozšiřujeme o jednu třídu na základních škole.
A dojíždějí, nebo jsou tam denně ubytovaní?
Někteří dojíždějí třicet až pětatřicet kilometrů, některé děti bydlí na internátě od pondělí do pátku a další děti máme ubytované v dětském domově.
Jaký je váš názor na integraci? Je to správné rozhodnutí ministerstva školství sjednotit speciální a běžné školy?
Tyto děti nezvládají integraci na běžných školách a někam musí přejít. Integrace pokud je správná, tak je to v pořádku. Není ale opravdu pro každého. K nám se dostávají děti, které to nezvládají v běžných školách, tam jsou pak šikanované, nebo mají psychické problémy. Není to správné rozhodnutí, jsem přímo v asociaci ředitelů speciálních škol a třeba pro sluchově postižené je nás pouhých deset v České republice a všichni na to máme stejný názor, ale bohužel nás nechce nikdo poslouchat.
Můžete nám připomenout krásný příběh o lidické hrušni?
Naše děti se dostaly do celostátní soutěže, měly napsat nějaký příběh z historie a vybraly si Lidice. Udělaly rozhovory s několika pamětníky. Soutěž vyhrály a byli jsme pozváni do Lidic a oni zase k nám. Začali jsme se starat o pomníček, který chtělo město Ivančice zlikvidovat. Přestěhovali jsme ho k nám na zahradu, zasázeli kolem dřeviny a tím vlastně vznikla spolupráce. Minulý měsíc nás pozvali do Lidic a slavnostně nám představitelé muzea a zastupitelé obce předali šestý roub lidické hrušně, což je velká vzácnost. První roub je vysázený přímo v Lidicích a je to vlastně hrušeň, co přežila vypálení Lidic. K Lidicím nás váže ještě osobní přátelství té jediné přeživší dívčiny, která tu druhou světovou válku přežila. Marušce je už přes osmdesát let a dokonce mi darovala svoji knihu, kterou napsala o Lidicích. Je to velké přátelství.
Vyprávěla jste o spolupráci se zaměstnanci elektrárny. Kromě brigádničení vám také vytvořili knihovnu. Jak to začalo?
Před rokem a půl měli dukovanští zaměstnanci darovat nějaké peníze na Afriku a někdo řekl, proč darovat dětem tak daleko, když máme takto postižené děti tady za humny. Takže vyhlásili akci, že každý zaměstnanec daruje jednu knihu. Počítali jsme, že jich dostaneme tak osm set, ale poprvé nám dovezli jeden a půl tisíce knih. Ted už jich máme dva a půl tisíce, protože někteří zaměstnanci nám je vozí sami.
Kde skladujete všechny tyto knihy?
Z financí jednoho projektu jsme si vybudovali krásnou knihovnu u nás ve škole, takže ty knížky máme tam. Využíváme je při výuce v dětském domově, s dětmi denně čteme. Dokonce i samy předčítají svým kamarádům v rámci projektu Celé Česko čte dětem. Dnes už máme knihovnu, se kterou se můžeme chlubit.
Eva Fruhwirtová, foto: Jakub Mertl