Josef Pazderka: Sami netušíme, jak šťastná jsme země

Reportáže z Čečenska a dalších míst, kde zuří politické či občanské nepokoje, jsou ale jen zlomkem jeho dosavadní práce. Před několika měsíci navštívil také Somálsko, aby podal svědectví o doznívajícím hladomoru a snaze Lékařů bez hranic postavit tuto zemi zpátky na nohy. Za svou reportáž o beslanské tragédii v oblasti Severní Osetie má Novinářskou cenu za rok 2012. V textu se vrátil k teroristickému útoku na beslanskou základní školu v září 2004. Tehdy při něm zahynulo téměř 400 lidí a dalších 800 bylo raněno.

Studoval jste v Británii, věděl jste už tenkrát, že chcete pracovat v zahraničí nebo šlo jen o získání zkušeností?

Moje studium v Británii v podstatě navazovalo na můj první pobyt v Rusku, kam jsem se dostal díky organizaci Člověk v tísni. Tenkrát jsem asi netušil, že bych mohl působit jako novinář, ale jistá otevřenost vůči zahraničí tam určitě byla.

Jezdil jste do míst, kde vypukly ozbrojené konflikty. Třeba Somálsko je země, kam se zdráhají vyjíždět i někteří zkušení humanitární pracovníci. Vy jste se nebál?

Díky kontaktům z organizace Člověk v tísni jsem získal užitečné informace i určité zázemí, které jsem potřeboval. Nejdřív jsme důkladně zkoumali terén a vyrazili jsme až ve chvíli, kdy jsme měli relativní pocit bezpečí a šanci, že by to mohlo vyjít. Pak už to bylo jen o neuvěřitelném štěstí, které nám umožnilo nejen to, že jsme tam vůbec dojeli, ale že jsme mohli téměř pět dní natáčet. Bída a utrpení v Somálsku byly podle mě v té době dost přehlížené.

Říká se, že lidé po návratu z takových zemí prožívají určité procitnutí.

Musím se přiznat, že tohle jsem zažil už dříve. Jestli mně něco změnilo pohled na život a věci kolem, tak to bylo Čečensko, kde jsme strávili poměrně dlouhou dobu. Somálsko byla jen krátká epizoda, i když díky doznívajícímu hladomoru velmi náročná a dost emocionálně nabitá. Ale byli jsme opravdu v luxusní pozici těch, kteří jsou tam jen na pár dní a navíc je hlídá ochranka, což se s ostatními obyvateli nebo humanitárními pracovníky vůbec nedá srovnávat.

Za psanou reportáž o teroristickém útoku v Beslanu jste získal Novinářskou cenu. Proč jste se rozhodl zrovna pro tohle téma?

Této události jsem se dotýkal už dříve. Všechno ale naplno odstartovalo až ve chvíli, kdy jsem se seznámil s Allou Ramanovovou, která při neštěstí v beslanské škole přišla o svou nejmladší dceru. Postupně jsem sbíral střípky jednoho velkého příběhu, který ale musel počkat do doby, než jsem se vrátil zpátky z Ruska. Abych se přiznal, měl to být začátek jakési reportážní knihy, ale bohužel na to nebyl dostatek času, energie ani možností. Ale třeba to ještě vyjde.

Na vaší reportáži o Beslanu porotci ocenili především důkladné rešerše. Byl text založen především na nich, nebo na rozhovorech s účastníky neštěstí?

To první a hlavní bylo setkání s živými lidmi. Asi dvě třetiny všeho tvořily rozhovory s obyvateli Beslanu a skutečnost, jak jsou na tom emocionálně. To byl ten prvotní impuls, proč to vůbec psát. Teprve pak přišly na řadu rešerše nebo vyšetřovací zprávy, ale to bylo jen pro doplnění kontextu. Maximální důraz jsem kladl právě na příběhy skutečných lidí, což jde doufám z této reportáže vycítit.

Průběh celé beslanské tragédie byl více než děsivý. Byl okamžik, kdy vás svědectví některých lidí zasáhlo natolik, že jste chtěl s prací na tomto tématu přestat?

Musím říct, že Beslan byl paradoxně jen takový apendix k tomu, co jsem zažil v ostatních zemích. Je ale pravda, že si na to vzpomenu pokaždé, když jdu se svými syny do školy. Ten hrozný pocit, že o dítě můžete přijít a ani nevíte jak. To jsou věci, které se neomezují jen na Severní Osetii a podobně, tragédie se může stát kdekoliv. Možná jen v jiném „vydání“, ale vždycky je to trochu univerzální lidská zkušenost.

Když vezmeme v úvahu vaše zahraniční zkušenosti, neřekl jste si někdy, že můžeme být opravdu rádi za zem, ve které žijeme?

Rozhodně. Já myslím, že ani nevíme, co tady máme a že jsme neuvěřitelně šťastná země, která by si měla vážit blahobytu, klidu a zázemí, které tady jsou. Samozřejmě chápu tíživou situaci některých lidí, která je vede ke stížnostem na naši zemi. Na druhou stranu ale často netuší, čím si za našimi humny nebo pár set kilometrů od nás prochází ostatní.

Vendula Kadlecová a Eva Fruhwirtová

Foto: Martina Ježková