Jitka Fischerová: Snažím se v obrazech propojovat svůj vnitřní svět s přírodou

Ve středu 23.9. 2020 začala tvá výstava v Třebíči s názvem Hledání. Toto ale není tvoje první výstava?
Není. Ráda bych řekla přesný počet, ale už si to přesně nepamatuji. Je to myslím pátá nebo šestá samostatná výstava. Pak tam byly společné výstavy, například s tvým tátou (pozn. autora: táta je Pavel Hlaváč) v Dačicích, nebo Open Performance (tradiční výstava umělců před festivalem Zámostí v Třebíči) atd. 

Byla jsem se podívat na tvé výstavě a moje teta s mámou, které mě doprovodily, v jednom obraze s názvem Probouzení poznaly tvoji maminku. Je to opravdu ona?
Fakt?! Vůbec nebyl záměr malovat mamku, ale teď když nad tím přemýšlím… Když maluji tak mi to „od někud“ jde samo. Až teď když to říkáš, tak je jí opravdu podobná, ale účel to nebyl. Včera mi kolegyně říkaly ohledně obrazu s černým kocourem, že jsem to já. Prvoplánové to  není, ale možná někdy z hloubi duše tam podobu dám (smích).

Převáženě jsou na obrazech ženy s hustými dlouhými vlasy a jsou ti velmi podobné. I na tom obraze s černým kocourem jsem tě poznala. Zajímá mě název výstavy Hledání, má to spojitost s tvým momentálním životem? Nebo jak vybíráš názvy svých výstav?
Tato vlastně trochu navazuje na předešlou brněnskou výstavu Teritoria. Ta byla o mých vnitřních pocitech, každý potřebujeme mít nějaké svoje místo, ne fyzické, ale to uvnitř – v sobě. Někde, kde se cítíme bezpečně a dobře. A samozřejmě ten název Teritoria souvisel také se zvířaty. Snažím se v obrazech propojovat svůj vnitřní svět s přírodou. Myslím si, že je to strašně důležité, protože je to něco, z čeho nejenom pocházíme, ale je to něco, co nás vrací k důležitým věcem v nás. Spousta lidí už je tak „zmodernizovaných“, že si hledají hůře cestu k přírodě. Mají pocit, že ji nepotřebují. Já to právě vidím jinak a snažím se v mých obrazech to takto spojovat. Název Hledání je o tom, že všichni něco hledáme. Někdo bohatství, lásku, vnitřní klid a také někdo vyhledává problémy (smích). Zamyslela jsem se nad tím, jestli to naše hledání je opravdu autentické s tím, co doopravdy chceme. Nebo jestli jsme tlačeni společností, rodinou, současnou situací, která nám nevyhovuje. Takže název Hledání je o hledání sama sebe. Je to cesta nekonečná. 

Protože tě znám opravdu od narození, vím že si malovala hodně zvířata, které tam taky můžeme vidět. Co maluješ nejraději?
To není úplně jednoduché říct. Třeba jak jsi zmínila obraz Probouzení, tak to pro mě byl emočně hrozně těžký obraz, bylo to v době, kdy se mi měnila životní situace. Hodně moc jsem se s ním napracovala, protože jsem se snažila ze sebe všechno dostat. Naopak si odpočinu při malbě zvířat. To je pro mě odpočinková záležitost. Každý můj obraz je spojený s náladou a emocí. Hodně jsem také zatížená na malování dravců.

Takže, když to tak řeknu – namaluješ obraz na jeden zátah, nebo se k tomu týden vracíš?
Ne to vůbec, když něco začnu, tak to musím dokončit. Já si nedělám skici, vůbec si neplánuji, jak bude obraz v konečné podobě vypadat. Vše vzniká v průběhu. Já už bych se k tomu poté nevrátila, možná z toho pocitu – zápalu, emoci, náladu, kterou tam chci zrovna nějakým způsobem dostat. A ta tě brzy přejde. Jednou se cítíš tak a za pár dní máš náladu úplně jinou.

Tvé obrazy jsou kombinovaná technika, jsou všechny malované tímto stejným způsobem?
Nejsou, třeba základ pastelem má obraz Vlk a brk, který je dodělaný akrylem. Většinou je základ akryl. A obraz Svoboda, který je i na pozvánce, to je napůl akryl s pastelem. Někdy pracuji čistě s akrylem, někdy jen s pastelem.

Když maluješ obraz, je to na zakázku, pro radost, nebo ti jen záleží na tom, kde budou viset?
Upřímně jsem nad tím ani takto nepřemýšlela. Faktem zůstává, že někteří lidé mi říkají: „tu cenu musíš mít tak a tak, jinak to devalvuješ“. Mně to někdy přijde jako nesmysl. Jde mi hlavně o to, aby se to k lidem vůbec dostalo. Já na tom nechci zbohatnout, ano samozřejmě si musíme říct, že to něco stojí, používám profesionální barvy, které jsou opravdu dost drahé. Ten čas je v tom taky, plus moje pocity a emoce, ale tohle zpeněžit nechci. Proto právě hrozně nerada o svých obrazech mluvím. Když někdo přijde a položí mi otázku – co ten obraz znamená? To já nechci říkat, ať si v tom každý najde to svoje. Když se ten obraz někoho osobně dotkne, tak bych byla moc ráda, aby mu zůstal. A vím, že obraz půjde k člověku, který k němu má nějaký vztah. Takže když se dostanu k odpovědi, tak spoustu obrazů rozdávám (smích). Všechno taky rozdat nemůžu a nechci, ale na zbohatnutí to rozhodně není. Díky svému zaměstnání a kontakty s umělci vím, že málokdo s akademickým vzděláním se živí jen svojí vlastní volnou tvorbou. K umění mám obrovskou pokoru a nemyslím si, že je správné si v mojí situaci za obrazy říkat přemrštěné ceny, jen abych měla pocit, že to, co dělám má nějakou „hodnotu“.  Ale vzdávat se svého úsilí zadarmo samozřejmě také není správná cesta. 

Máš nějaké vzory v oblasti malířské tvorby?
Vzory zase až tak moc ne, ale moc se mi líbí současná polská malba, často navazuje na malíře Zdzislawa Beksinskiho. Ten je hodně, nemůžu říct úplně morbidní, ale je hodně temný. A obrazy zvířat Lindsey Kustusch. Z našich mám ráda Mikuláše Medka. A mrzí mě, že jsem propásla loni Jakuba Schikanedera, který měl v Mánesu výstavu.

Přece jenom kdyby tě někdo neznal, ty jsi rodilý Třebíčák a jaké je tvé povolání?
Ano jsem rodilý Třebíčák. Studovala jsem v Třebíči a potom Masarykovu univerzitu v Brně, obor sdružená uměnovědná studia. Jsem zaměstnanec MKS Třebíč a mám na starost už cca dvanáct let výstavy.

Co děláš ve volném čase, jestli tedy nějaký máš?
Moc ho není, to je tragédie. Můj sen byl vždy dům a zahrada, který teď mám, ale na nic nemám čas. Teď má výstavu v Malovaném domě v Třebíči Bára Dohnalová, mimochodem velmi doporučuji, a právě s ní jsem se bavila o tom, že hodně lidí se vrací k malování až téměř v postproduktivním věku okolo cca šedesáti let. To já právě nechci, možná jsem trochu sobec, ale mám v sobě stále nápady, které chci realizovat, vím, jak je dostat na plátno, mrzelo by mě, kdybych se toho měla vzdát, jen proto, že je času málo. V životě neustále na něco čekáme, až odrostou děti, až to bude takhle a takhle... Je to pořád dokola a já se ten čas snažím využít na maximum právě malováním, nebo tou vysněnou zahradou. A velkou část času samozřejmě trávím s dcerou a partnerem.

Zahrada v jakém smyslu? Že máš posekaný trávník a sedíš tam s kávou, nebo se vrtáš v hlíně?
Ráda bych seděla s tou kávou, ale pak vidím tam něco a tam něco a musím začít něco dělat. Ale baví mě to. Je paradox, když mě máma mučila na zahradě, tak jsem to nenáviděla a teď jsem za to vděčná. Beru to jako relax.

Myslíš si, že dcera podědila talent v malování?
Deborka (7 let) maluje ráda a moc hezky, ale co zdědila a naprosto mě to fascinuje je, že si vyrábí. Tak jak já jsem si já vyráběla stáje pro koníky, panenky atd. Takže všude máme odstřižky, špejle nalámané a binec (smích). V tomto je určitě po mě, ale po tatínkovi bude nadaná i hudebně, začala chodit na klavír a flétnu a moc hezky zpívá. 

S kým by sis ráda sedla na kávu a popovídala si o čemkoli?
To kafe už slibuji hodně dlouho tvému tátovi, tam musím vyrazit. Nebo moje nejbližší kamarádky, které mě podporují ve všem, co dělám a toho si nesmírně vážím. Nezištná, srdečná podpora je pro mě nejvíc, takoví lidé mě dělají šťastnou a můj čas si určitě zaslouží.

Šárka Vostálová

foto: archiv J. Fischerové, Tomáš Blažek