Jiří Kostelník: Jsem blázen do starých fotografií a miluju divadlo

A dlouho přemýšlel nad tím, že ze svého archivu připraví pásmo vzpomínek a vyprávění. To také vzniklo a v sobotu 25. září se v Galerii Stodola v Mohelně sešlo přes sto posluchačů, pro které si Jirka Kostelník připravil povídání o tom, jak se žilo v údolí řeky Jihlavy. Promítal fotografie a vyprávěl. K navození atmosféry zahráli krásné písničky z vlastní tvorby jeho kamarádi z Mohelna, kteří dali dohromady kapelu Meandr. Jednu písničku nazvanou Je neděle zazpíval sám Jirka Kostelník s Andreou Nováčkovou. Na všechny dýchla atmosféra letní neděle u řeky v 60. letech. Večerní pořad zakončil místní talent Aleš Kohoutek hrou na trubku.

Jirko, kdy ses dostal k tomu, abys připravil fotografie do prezentace a k nim i příběhy, které se k nim vážou?
Dlouho jsem to nosil v hlavě. Našel jsem si na to čas až letos, kdy mě na dva a půl měsíce skolil covid. Dal jsem si dohromady fotky, poskládal je do příběhu a nazval toto pásmo Proti proudu času. Má to dvojí význam, opravdu jsem chtěl ukázat na fotkách, jaké to v okolí Mohelna a řeky Jihlavy bylo a zároveň jsem to naše povídání vzal proti proudu řeky Jihlavy, takže jsme začali u mostu z Mohelna na Dukovany, přešli jsme k Mohelenskému mlýnu, přes meandr řeky zvaný Čertův ocas, Hadcovou step, Papírnu, Dukovanský mlýn, Práchovnu, Skryjský mlýn až po Slavětický mlýn. 

Často přemýšlím nad tím, jak obsáhlý archiv fotografií musíš mít? Máš ho nějak kvantifikovaný?
Bude to přes dva tisíce fotek. Mám je uložené v počítači a také vytištěné a vyvázané v knihách.

Jak takový neuvěřitelný zdroj vzpomínek na doby dávno minulé vzniká?
Celý život. Můj tatínek byl takový lidový fotograf, nejprve fotil rodinu, pak okolí Mohelna, takže z jeho negativů jsem něco posbíral. Když jsem starostoval, tak jsem se seznámil se spoustou lidí, kteří měli vztah k údolí řeky Jihlavě a také měli fotografie z těchto míst, takže jsem to postupně shromažďoval. Pak mi fotky lidi začali nosit sami. A tak nějak se to začalo nabalovat. Nechci si archiv nechat pro sebe, rád bych ho věnoval třebíčskému muzeum.

Jakou nejstarší fotografii máš u sebe?
Bude to z roku 1889, jsou tam radní Mohelna u radnice.

Nejsi jenom sběratel, ale sám jsi také fotil, je to tak?
V roce 1968 jsem bakelitovým foťákem Pionýr fotil čtvrť, kde bydlím. Říká se jí Hlinek. Nafotil jsem si všechny domy v té době a teď si je fotím znova. Některé už nestojí. K fotkám si popisuji, kdo tam bydlel. Jsou to také vzpomínky starého blázna (smích).

Další tvou zálibou je divadlo. Máte před premiérou v pořadí druhé hry, kterou odehrajete v listopadu v Galerii Stodola.
Vloni nám to zhatil covid, ale na letošek už máme termíny a všechna tři představení jsou vyprodané.

Kdo vybíral hru Manželské štěstí?
Je to divadlo pro tři herce a my jsme tři – já, Věrka Štěpánová a Libuška Nováčková. Takže jsme ji vybrali společně. Je to klasika od Jiřího Justa a je to o manželských vztazích, taková konverzační komedie.

Jak dlouho jste hru nacvičovali?
Skoro rok, tak nějak průběžně. Jak to šlo, tak jsme se scházeli dvakrát týdně. Děláme to hlavně pro sebe i pro lidi, abychom z toho měli všichni radost.