Prodej elektrárny Tisová - AKTUALIZACE

Od té doby uplynulo 31 let a fotografie pana Štreita neztratily na síle. Posledních 22 let mu již nehrozí, že by jeho výstava byla násilím uzavřena. Fotografie se sociálním tématem jsou tak jak tehdy i dnes vypovídající a každá slušná lidská společnost by se měla starat o své nebohé, protože nikdy nevíme, kdy se staneme nebohými my sami…

V červenci jste na Velehradě obdržel Děkovné uznání České biskupské konference, za co jste jej dostal?

Je to ocenění mé dlouhodobé spolupráce s Charitou, biskupskou konferencí a Arcibiskupstvím v Olomouci. Vloni jsem uspořádal velkou výstavu Brána naděje, která byla instalována v Madridu při návštěvě papeže, za kterou jsem byl právě oceněn. Teď je v České republice a  putuje po různých místech: kostelích, galeriích a festivalech.

O čem pojednává a na jak dlouho dopředu ji máte zamluvenou?

Je to výstava o náboženství, o životě v církvi. Je koncipována od narození až po smrt. Vypovídá o tom, jak se člověk setkává s vírou. Byl k ní vydán katalog určený právě pro účely Madridského setkání, každá fotografie je doprovázena verši Josefa Mlejnka. Organizačně ji zajišťuje pan farář Vít Zatloukal z Petřvaldu, který ji má pod patronací a vybojoval si ji pro Madrid. Byla připravena již v roce 2000 Arcibiskupstvím v Olomouci k miléniu. Z této velké výstavy jsme vybrali část, která je pokračováním původní výstavy.

Na podzim loňského roku jste měl výstavu v Brně, která byla zaměřena na osoby s mentálním postižením...

Mám několik cyklů, které jsou zaměřeny na mentálně nebo zdravotně postižené - vozíčkáře, nevidomé, či jinak handicapované. Všechny tyto výstavy putují po České republice. Teď jedna skončila v Litoměřicích a jedna je ještě instalována v Praze v Emauzském klášteře. Jmenuje se „Jedno světlo“.  Mentálně postižení připravili keramické objekty na téma živly a já jsem výstavu doplnil deseti velkoformátovými fotografiemi z prostředí handicapovaných.

Při minulém setkání jsem si všimla, že máte na krku talisman.

To je dárek od jednoho řezbáře.

Máte ho pro štěstí?

Ano, tak.

A funguje?

No jistě. Vidíte, jak šťastně žiju.

V životě umělce nastávají období, kdy se člověk na něco zaměří, má nějaká témata. Máte to tak i vy? A pokud ano, jaké máte právě teď období?

Pracuji v cyklech, jedná se o dlouhodobé projekty. Jsem fotograf, který nestřídá v krátkých intervalech témata. Vyberu si téma a na něm třeba dva až tři roky pracuji. Vždy se snažím téma ukončit výstavou, knihou nebo katalogem. Samozřejmě, že přicházejí výstavy na dané téma, kdy mě někdo osloví a chce uspořádat výstavu. To vyberu fotografie z archivu a vytvořím cyklus. Pro mě je ale nejdůležitější, pokud pracuji na nějakém novém tématu, mít dostatek času, abych byl schopen to dotáhnout k výsledku. Například. Oslovily mě Vítkovické železárny a já jsem dva roky jezdil do Vítkovických železáren. Nebo jsem teď dělal velký cyklus „Lidé Vítkovska" a dva roky jsem jezdil do Vítkova a výsledkem je putovní výstava „na klíč“, jejíž součástí je kniha shrnující celý projekt. Teď třeba před pěti minutami tu byla redaktorka z ČTK, která mi donesla materiál z výstavy, kterou jsme dělali spolu pro Charitu. Jmenuje se „Jsme z jedné planety“. Je to velká výstava ve dvou exemplářích. Jeden pro galerie - zarámované fotografie a druhý - velké plachty pro venkovní prostory různých festivalů. Pojednává o cizincích, kteří žijí u nás. Obnáší třicet velkoformátových fotografií. Včera byla zahájena v Boskovicích, před tím byla v Praze, za týden bude na Colours of Ostrava. Dokončil jsem také cyklus o divadle, k divadelnímu festivalu v Brně, který obsahuje 70 velkoformátových fotografií a putuje po různých divadlech. Momentálně moje nejexponovanější výstava je o drogách, která je teď ve Varšavě.

Kolik jste v životě udělal výstav?

Vedu si přesnou evidenci. Začátkem tohoto roku to bylo něco přes 950 výstav, takže teď už to bude kolem tisícovky.

Říkal jste, že děláte výstavy "na klíč", oslovili vás ze zahraničí?

Mám hodně moc výstav v zahraničí. V Evropě, Asii, několik výstav v Japonsku, v Číně. Teď jsem byl v Americe, kde jsem měl výstavu přímo na Brodway. Letos mě čeká ještě ve Vídni.

A jaká témata pokrýváte v zahraničí?

Většinou jsou to témata o České republice, cyklus o životě před revolucí. Pro výstavu, která bude ve Vídni, připravuji cyklus "Evropané".

Z pohledu fotografa, před revolucí - po revoluci, ohledně objektů, změnilo se toho hodně?

Samozřejmě, že se toho změnilo hodně. To vidíme všichni. Život se úplně diametrálně proměnil. Témata se proměnila, prostředí se proměnilo, způsob života se změnil. Právě na toto téma zahajujeme v srpnu v Klatovech výstavu, která se jmenuje "Abnormalizace". Je k ní i kniha s textem Ludvíka Vaculíka. Snažím se tedy spolupracovat i se spisovateli.

Častokrát si lidé na výstavách říkají: to není možné, to musí být naaranžované. Určitě jste tuto otázku dostal mockrát, je to naaranžované?

Jsem fotograf, který nearanžuje. Jsem fotograf, který trpělivě čeká a  právě tím, jak pronikne do prostředí a naváže kontakt vidí, jak vznikají neuvěřitelné situace.

Stalo se vám někdy, že jste čekal určitý okamžik a přišlo něco úplně jiného?

To tak je. To vám přinese život. Člověk musí být vždy připraven.

Pracujete v cyklech. Zažil jste někdy cyklus vyhoření?

Co se týče mě? ..... to mám pořád.

Ale podle počtu výstav to tak nevypadá, je to snad "souboj" s vyhořením?

Přesně tak.

Jak vnímáte digitální fotografii?

Jsem fotograf klasického typu, ale v současné době často zadavatel řekne: „ Nemáme na to, abychom financovali klasické provedení“, takže, přiznám se, nemám ještě kvalitní digitální fotoaparát, ale když je třeba, vždy si nějaký půjčím. Cyklus o divadle, jsem už pracoval s digitálem a cyklus „Evropané" jsme dělali kompletně digitálně. Čeká mě velký čtyřletý projekt, který chtějí také digitálně. Člověk se podřídí, ale trvám na tom, aby to bylo dokonale zpracované a výstava byla s knihou.

Kolik knih jste vydal?

Třicet knih a nesčíslně katalogů. Knihy, které si nejvíce cením, je s 80 básněmi světových básníků na téma zvířata, které jsem doplnil stejným počtem fotografií.

Dočetla jsem se, že spolupracujete s mladými umělci, fotografy.

Učím dvacet let na v současné době nejprestižnější škole fotografie Slezské univerzitě v Opavě, kde je velký potenciál mladých výborných fotografů a s nimi spolupracuji. V současné době s nimi vystavuji ve Slezských Rudolticích za Bruntálem z mého pobytu na Sibiři a mladí mají svoje témata.

Čím a nebo kde se „dobíjíte“

Život mě dobíjí. Třeba žena mě nabije. Hodně sleduji kulturu a snažím se držet krok s divadlem, s literaturou, s filmem. Jezdím na různé filmové a divadelní festivaly. Ilustruji hodně knih. Spolupracuji s malíři, kteří malují podle mých fotografií nebo zasahují do mých fotografií a propojujeme tato dvě média jak v abstraktní tak figurální rovině. Hledám různé možnosti, experimentuji. Není to jen o dokumentární fotografii.

Vrátím se k digitální fotografii. Zkoušel jste někdy pomocí digitalizace upravovat, proměnit svoje fotografie?

Ne. Respektuji záběr. Ale vůbec mi to nevadí, když někdo dělá tyto experimenty. Myslím si, že je důležité udržet myšlenku a ne dělat formální věci. Pokud je možné v digitální fotografii upravit kompozici a nebo vymazat to, co té fotografii vadí, prosím, ale jsou to jen minimální zásahy.

 

Alena Hostašová