Je tam práce jako na kostele

Vznikal postupně na místě středověkého chrámu mezi léty 1716-82. Vysvěcen byl sice už v roce 1739, ale dokončen byl až dostavbou jižního ochozu lodi a jižní věže. Jak vidno, stavba kostela trvala tehdejším zedníkům, štukatérům, nástěnným malířům, tesařům či klempířům přes padesát let.
Stavitelem kostela byl především hudby a divadla milovný šlechtic, držitel jaroměřického panství, hrabě Jan Adam z Questenberka (1678 –1752).  Zemřel třicet let před dokončením úplné přestavby chrámu a jistě by nám mohl potvrdit, co dá taková stavba starostí
a shánění financí, zkrátka práce jako na kostele.
■ Kostel nechal hrabě postavit v tehdy módním barokním slohu. Tento styl se vyžíval v dynamických křivkách, vydutých či vypuklých plochách, v elipsách kupolí a kaplí. Rovná zeď a pravé úhly v něm byly málem zakázány. Však také jedno úsloví říká – ono to baroko je pěkné na oko. Hrabě byl hlavně divadelník a svůj kostel pojal hodně jako kulisu, která si nedělá ambice stát na věčnost. Nám, současníkům, tím však nadělal hodně starostí. Kostel byl totiž prohlášen za národní kulturní památku, která tím pádem potřebuje náležitou údržbu.
■ Možnostmi přestavby starého chrámu
sv. Markéty, který se po zničujícím požáru v roce 1631 opravoval již více než 50 let nákladem obce a farníků, se Questenberk začal zabývat po roce 1715. Už v době stavby kostela se vědělo, že ne vše je tak, jak má být. „Chrám se stal obětí finančních rozpaků,“ konstatoval prý v této souvislosti historik Vladimír Helfert. Ani pozdější léta údržbě kostela příliš nepřála. A tak se také stalo, že v naší době byl stav chrámu označen za havarijní. Jednou z jeho příčin je vlhkost, která i v tomto případě potvrdila, že stavebnictví je především věčným bojem s vodou. V sedmdesátých letech minulého století například tehdejší investoři nevhodně zaasfaltovali a zadláždili velké plochy podlahy kostela tak, že si vzlínající voda našla cestu do zdí a dřevěných zárubní dveří.  Když pak zedníci navážku kolem zdí odvezli a oklepali vlhké omítky, „vonělo“ to v kostele jako ve vypuštěném rybníce.
■ Kostel byl pro veřejnost uzavřen v loňském roce, kdy hrozilo, že i silný průvan by mohl posunout krov jeho kupole a mohlo by dojít k jejímu zřícení. Někoho možná překvapí, že kupole kostela nebyla postavena z kamene, cihel ani z betonu.  O Questenberkově poněkud „divadelním“ chápání architektury svědčí dřevěná kupole chrámu, zespodu pobitá bedněním, nesoucím stropní fresku a shora pokrytá měděným plechem. Na konstrukci krovů se zub času výrazně podepsal. Průzkum ukázal, že jeho mohutné trámy jsou doslova prožrány tesaříkem i červotočem. Snesení věžičky, přesněji lucerny, z vrcholu kupole koncem dubna letošního roku pak ukázalo, že situace krovu je ještě horší, než se zdálo. V některých místech se dřevo i díky holubímu trusu už zcela rozpadlo a tesařům nezbývá nic jiného, než jednotlivé segmenty nahrazovat novými.  V horku a nepřístupných místech elipsovitého krovu je to práce krajně obtížná, inu, jako na kostele. Je to nepochybně ještě větší dřina a složitost, než když kostel vyrůstal jako novostavba. Tesaři přitom musí brát maximální ohled na nádhernou barevnou fresku, zachycující scénu nanebevstoupení svaté Markéty. Jako své závěrečné mistrovské dílo ji do ještě vlhké omítky, nanesené na bednění kupole pobité rákosem, namaloval moravský Mistr Karel František Tepper.
Záchranné práce na kostele a opravy jeho dvou věží mohly začít především díky evropským dotacím. Deset milionů poskytl český stát, zbytek církev
a farníci. Přispěla také Nadace ČEZ.
Za částku, přesahující sto milionů, tak má být kostel zachráněn a opraven snad už v roce 2022.  Přejme řemeslníkům
a restaurátorům, ať se jim to podaří. Na ty dva roky totiž mají v Jaroměřicích práce jako na kostele.