Jaromír Jágr: „Tam, kde není láska, není oběť“

V polovině února se vám dostalo velké pocty. Pittsburgh Penguins, za který jste hrál 11 z celkových 24 sezón v NHL, vyřadil dres s číslem 68. Nikdo jiný už v něm nebude moci hrát. Co to pro vás znamená?
Je to odměna za celoživotní práci. Moc hráčům se to nepoštěstí. Existují tři odměny. Jednou je vyvěšení dresu, druhou je uvedení do síně slávy mezinárodního hokeje a třetí je uvedení do síně slávy NHL. To je nejvíc.

V květnu přišla ta druhá...
Ano, během letošního mistrovství světa jsem měl tu čest být uveden do síně slávy mezinárodního hokeje. Mám
z toho pochopitelně velkou radost.

A síň slávy NHL?
Tady musíte oficiálně ukončit kariéru a teprve po třech letech je možnost nominace. A já zatím ještě kariéru neukončil. Doufám, že to stihnu, než umřu. (smích).

Pojďme ale na začátek vaší bohaté sportovní kariéry. Jak jste se k hokeji vůbec dostal?
To už si moc nepamatuju. Rodiče mi vyprávěli, že s tátou jsme chodili na veřejné bruslení na kladenský stadion, kde mě držel za ruku. Bruslil jsem tak od dvou let. V pěti mě rodiče přivedli k hokeji. Ještě jsem tehdy nechodil ani do školy a už jsem byl v týmu.

V té době jste řekl, že chcete hrát hokej, nebo vás nasměrovali rodiče?
V šesti sedmi letech nemá dítě rozum, co chce dělat. V jiných oborech si může vybrat později, ale v případě závodního sportu děti začínají ve čtyřech pěti letech. A tam záleží hodně na rodičích. Bez nich to nejde. Ti se musí obětovat. Musí vědět, co je potřeba.

Rodiče tedy u vás sehráli nejdůležitější roli …
Naprosto všechno. Bez nich by to nešlo. Možná jinde to jde. Bruslit se ale nenaučíte tím, že jdete běhat. Hokej je specifický sport, pokud neumíte bruslit, nemáte šanci uspět. Bruslení je základ.

Takže v žácích jste trénoval o to víc …
Tisíckrát víc, jasně, že jo. Trénoval jsem se třemi různými kategoriemi. Jen na ledě jsem byl třikrát víc než ostatní. Postupně, jak se během odpoledne jednotlivé kategorie střídaly, tak jsem s nimi trénoval. Takže někdo byl na ledě hodinu a já tam byl tři.

Vy jste neuvěřitelný dříč. Krátce před naším rozhovorem jste trénoval s několika svými hráči ...
Už netrénuju pro sebe, i když i mně to pomůže. Jsem teď ten rodič pro hráče. Tady to byli hráči, kteří chtějí a zůstanou i po společném tréninku.

Existuje někdo, kdo by nechtěl s vámi trénovat?
Samozřejmě. Nejde tak ani o to, že by nechtěli se mnou. Prostě splní, co mají, víc tomu už dát nechtějí. Zpravidla chybí láska. Tam, kde není láska, není oběť. To je ve všem. Nemilujete své děti, těžko se pro ně obětujete. Nemáte rád svou práci, nedáte tomu přesčasy.

Ta tréninková píle byla ve vás vždycky, nebo přišla časem?
S tím jsem se narodil. Oba moji rodiče byli blázni do práce. Tomu jsem prostě nemohl utéct. To není moje zásluha. Naopak proti mým rodičům jsem líný, ale když mi o něco jde, dokážu se obětovat. Důležitá byla i stavba těla, to jsem měl v genech po mámě. Narodil jsem se a měl jsem pět kilo. Kosti byly silné a pevné.

I díky tomu jste už v žácích přeskočil kategorie a hrál za podstatně starší …
Byl jsem vysoký a měl jsem sílu. Od malička jsem navíc musel pracovat na statku. Denně 4-5 hodin jsme byli na poli. Měl jsem jiný druh síly, kterou v posilovně nikdy nezískáte. Všechno to do sebe zapadlo. To není tak, že bych byl talent. Nejsem talent na sport.

To zní zvláštně od několikanásobného vítěze Stanley Cupu …
Ruce mám ok. Mojí výhodou je, že vidím věci jinak. Jako by se svět zpomalil. Například malá teč, kterou vidím a jiní ne. Dokážu věci i lépe předvídat a mám pak víc času. Jinak si nemyslím, že bych byl nějak šikovný. Talent je, když člověk zkusí nějaký nový sport, jde mu to líp než jiným. Potřebuje na to míň času.

A tohle vy jste nebyl?
Ne, já to nemám. Ale zase mám vůli u toho zůstat, dokud to nepůjde.

V šestnácti jste měl debut v nejvyšší československé soutěži. Bylo to 13. 9. 1988 doma na Kladně proti Plzni. Jak vnímá šestnáctiletý kluk takový okamžik?
Tehdy, když ještě nebyl každý zápas v televizi, největším skokem mezi starším dorostem a první ligou byli diváci. V té době na Poldovku chodilo 5-6 tisíc lidí. Sice to nechcete pokazit, ale jako dítě si jdete především zahrát a chcete ukázat to nejlepší. Ty diváky moc neřešíte.

V roce 1990, v pouhých osmnácti letech, jste se prosadil do nominace Československa na mistrovství světa ve Švýcarsku, kde jste zazářil v útoku zázračných mladíků spolu Reichelem a Holíkem …
Ve stejném roce bylo mistrovství světa dvacetiletých. Už jsme se sešli tam, i když Bobby Holík hrál v jiné lajně. A i když jsme byli o dva až tři roky mladší než ostatní, se nám tam povedlo vyhrát kanadské bodování. Z nás byl nejlepší Robert Reichel. Už v sedmnácti byl nejlepší v československé lize.

A pak už rok 1991 a draft. Jak to vnímá osmnáctiletý kluk?
Absolutně jsem neměl tušení, co nás čeká. Přicházelo to pak až postupně. Jirku Šlégra a mě oslovili přes agenta. Chtěli jsme jet. Byla šance zadarmo se dostat do Kanady, což předtím nešlo. Mohli jsme vzít i rodiče.

Na dratfu jste byl číslo 5. Chtěl jste do Pittsburghu?
V roce 1985 jsem viděl Maria Lemieux na mistrovství světa v Praze. Kanada tam měla super mužstvo. Jirka Šejba dal ve finále hattrick a Kanadu jsme porazili 5:3. Ale od té doby byl Mario můj vzor. Věděl jsem, že je v Pittsbughu. Oni mě taky chtěli vzít, šlo jen o to, aby mě nevzal někdo předtím.

A hned zisk Stanley Cupu ve své první sezoně v roce 1991. Navíc v devatenácti letech jste se stal nejmladším hráčem, který vstřelil branku ve finále Stanley Cupu. Jak jste to tehdy vnímal?
Už na mistrovství světa jsme hráli proti hráčům z NHL a Rusům, kteří měli kvalitní mančaft. Takže jsem věřil tomu, že budu schopný NHL hrát.

Jednou jste řekl, že pokud nejste skromný a pokorný, nemůžete dosáhnout úspěchu. Někdo tomu říká karma, jiný energie. Pojďme od té lidské, sportovní energie, k jaderné. Jaký je váš názor na jadernou energetiku?
Nejsem expert na jadernou energetiku. Pro mě je důležitý postoj oborníků, tedy těch, kteří to studují, znají a živí se tím. Nemám důvod jim pak nevěřit, když řeknou, že je to bezpečné a do budoucna to budeme potřebovat.

Údajně jezdíte i v elektromobilu. Co vás přimělo k tomu, pořídit si elektromobil?
Hrozně mi to vyhovuje. V tom autě je klid. Ve svých letech mám rád klid. Nejen v životě nebo ve vztahu, ale taky v autě. Nepotřebuju slyšet, že to startuje nebo že to řadí. Pro mě je důležité, aby to jelo potichu a bezpečně.

TEXT l Marek Sviták
FOTO l Jan Malý