Jaromír Čejka – legenda mezi fotbalovými rozhodčími

Jaromír Čejka vystudoval třebíčské gymnázium, tehdy to byla jedenáctiletá škola s maturitou. Poté pracoval čtyřicet let jako administrativní pracovník ve firmě BOPO Třebíč. Má dva syny a je už trojnásobným pradědečkem. V současné době má na kontě přes pět a půl tisíce odpískaných zápasů.  

Kdy jste začal s kariérou fotbalového rozhodčího?

S pískáním jsem začal v pětadvaceti letech. To se psal rok 1963, takže letošní soutěžní ročník, sezóna, má pořadové číslo padesát. Všechna utkání jsem si evidoval a tak vznikla velká kronika, kde je v současné době zaznamenáno všech mých pět tisíc pět set osm utkání. Za celou kariéru jsem pískání nikdy nepřerušil.

Co Vás vedlo k rozhodnutí věnovat se fotbalu jako rozhodčí?

Prvním důvodem bylo zranění, které mi znemožnilo působit dále jako hráč fotbalového klubu Jiskra Třebíč (pozdější BOPO Třebíč, pozn. redakce). Chtěl jsem však přesto u fotbalu dále zůstat a když mě oslovil můj kamarád, neváhal jsem. Začal jsem nejdříve jako pomezní rozhodčí – laik, poté následovalo několik odřízených utkání mládeže. Svoji premiéru ve funkci delegovaného hlavního rozhodčího jsem si odbyl 4.4.1963 v utkání Tasov – Hartvíkovice.

Působil jste i v naší nejvyšší fotbalové soutěži, jak na ni vzpomínáte?

Byla to krásná doba. Pro obyčejného kluka z Třebíče byla velká čest zařadit se mezi naši rozhodcovskou elitu. V první lize jsem odřídil sedmdesát pět utkání jako hlavní rozhodčí a ve sto devíti jsem působil jako asistent. Měl jsem možnost zúčastnit se jako asistent také pěti mezinárodních utkání.

Na mezinárodní scéně jste působil poměrně málo, přitom Vaše hodnocení jako rozhodčího bylo vždy vynikající. Čím to bylo?

Problém spočíval v mé politické nespolehlivosti. Vždyť mezi všemi rozhodčími jsem byl jediný nestraník. Po okupaci v roce 1968, se kterou jsem otevřeně nesouhlasil, jsem již tušil, že se moje mezinárodní kariéra zastaví.

Jak hodnotíte fotbal v dřívějších dobách v porovnání s tím současným?

Stejně jako v každé hře došlo i ve fotbale v rámci jeho vývoje k výrazným změnám. Dříve byl fotbal techničtější, méně fyzicky náročnější a po taktické stránce jednodušší. Rozdíl byl i ve vnímání fotbalu za strany veřejnosti a jeho kvalitě, což jsou dvě neoddělitelné věci. Fotbalový zápas to býval svátek a návštěvy tomu odpovídaly. Dnes u nás fotbal svou kvalitu do značné míry ztratil a na návštěvách se to výrazně podepsalo. Rozdíl tkví také v zázemí fotbalistů, kteří mají na vrcholové úrovni k dispozici celý tým odborníků, mohou využívat moderní technologie a další věci.

Jak hodnotíte naši současnou rozhodcovskou elitu?

Myslím si, že vzhledem k podmínkám, které rozhodčí v současné době mají, nepodávají příliš kvalitní výkony. Není mezi nimi osobnost, která by v pozitivním smyslu slova vyčnívala. Jde to ruku v ruce s klesající úrovní nejvyšších soutěží, rozhodčí se nemají kde vypracovat. Rozhodčím se člověk nestane jen tak samozřejmě, musíte pro to mít určité předpoklady, dá se říci, že se s talentem pro rozhodcování musíte také narodit.

Jaký je Váš názor na vzrůstající agresivitu na fotbalových stadionech?

Je to velký nešvar a já agresivitu jednoznačně odsuzuji. Dříve se lidé chodili na fotbal bavit a chodilo jich o poznání více. Dnes dokáže i menší skupina provádět neuvěřitelné výtržnosti, rvát se a demolovat zařízení stadionu nebo dopravních prostředků. Opatření, která se proti tomu dělají, jsou drahá a bohužel neefektivní.

Máte nějaký fotbalový klub, kterému fandíte? Který fotbalista patří k Vašim oblíbeným?

Vyloženě nefandím žádnému klubu, ale velmi rád vzpomínám na pražské Bohemians 1905, na jejich funkcionáře, fanoušky a útulný stadion v Praze – Vršovicích. Z hráčů mě svoji rychlostí, technikou a herní inteligencí nejvíce zaujal barcelonský Messi.

Jaký je Váš oblíbený rozhodčí a proč?

Líbí se mi rozhodování anglického sudího Howarda Webba. Je to důrazný, fyzicky velmi dobře vybavený rozhodčí, jeho postava budí respekt a vyzařuje z něj přirozená autorita.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně zdraví a sportovních úspěchů v dalších zápasech!

Jiří Voborný a Eva Fruhwirtová